Rozvraťme Českou republiku

Zamyšlení nad tím, proč je politické jméno státu nevhodné pro každodenní život
Zdeněk Kukal

 

Doněcká lidová republika, Středoafrická republika, Podněsterská republika, Republika srbská (v Bosně a Hercegovině), Demokratická republika Kongo, Korejská lidově demokratická republika, Luhanská lidová republika. Co mají tyhle státy a pastáty společného? Zpravidla pro sebe neznají nebo nepoužívají krátký název, dávají přednost jménu dlouhému, oficiálnímu. A kladou za všech okolností důraz na to, že jsou republikami. Ve skutečnosti však bývají samozvanými, pofidérními režimy, nedemokratickými a nelidovými, ne-li rovnou nelidskými. Jsou-li už náhodou mezinárodně uznány, rozhodně ve světě nepožívají úcty a respektu. Spíš z nich jde strach nebo jsou k smíchu – anebo obojí. Takové proklamativní republiky nemívají dlouhého trvání; nedávno tu ještě nebyly a za pár let se zas budou jmenovat jinak, anebo zmizí úplně. Nějaká ta republika možná vznikne nebo zanikne mezi napsáním a zveřejněním tohoto textu.

  

Co s nimi má společného naše země, která se může pochlubit tisíciletou státností? Věřme, že snad jen to úporné republikování spojené s dosavadní neochotou používat na mezinárodní scéně vedle názvu dlouhého, politického i jméno jednoduché, které by nám zároveň tvořilo dobrou značku. Už jen tím se však ocitáme ve věru špatné společnosti (těch divných republik). Navíc naše jméno pro svět zbytečně rozmělňujeme a činíme nesrozumitelným. Oběma způsoby hazardujeme s naší pověstí.

 

Výraz republika/republic dávno není příznakem světovosti, svobody, demokracie a pokroku. Tak tomu bývalo od Velké francouzské revoluce do 30. let 20. století, kdy se naplno vyjevil zločinný charakter režimu jistého svazu republik. V širší povědomí tehdy také vešel termín banánové republiky jako nelichotivé označení nestabilních a zkorumpovaných zemí, zprvu Střední Ameriky, pak i jinde po světě. Degradace výrazu pokračovala po osamostatnění afrických a asijských kolonií, z nichž mnohé se staly republikami vpravdě krvavými. Dynastické republiky jsou protimluvem, od 90. let 20. století však mnohde realitou. Panuje v nich brutální anebo osvícený prezidentský absolutismus, moc se dědí zpravidla z otce na syna, často se zapojením širšího rodinného klanu. Poslední ranou pro renomé slova republika je jeho současná oblíbenost mezi separatisty na východní a jižní Ukrajině.

 

Ani v politických systémech (opravdově) demokratických zemí dnes mezi konstituční nebo parlamentní monarchií a republikou moc rozdílů nenajdeme. Všechny mají parlamenty, vše jsou to zastupitelské demokracie s různou mírou využití prvků demokracie přímé. V mnohých (prezidentských) republikách má prezident významnější "panovnické" pravomoci než králové ve svých královstvích, mnohá (evropská) království jsou věcí veřejnou značně větší měrou, než většina republik – o těch z prvního odstavce tohoto textu to platí stanásobně. Skutečný obsah slova vyčpěl; republika se stala v lepším případě bezvýznamnou, neutrální slovní výplní, v případě horším pak podezřelým přídomkem vlastního jména státu.

 

Po roce 1918 ještě slovo republika zprofanováno nebylo. My jsme se navíc tenkrát chtěli odříznout a odlišit od minulé monarchie, a proto se u nás výraz používal i samostatně. Naše republika, to byl pro generaci našich pra- nebo praprarodičů pojem a svátost, stejně jako Československo. Po osvobození v roce 1945 byl zase důvod k častému používání republiky ve znovunabyté (relativní) svobodě, tentokrát jako pozitivní kontrast k protektorátu a k říši. Republiku pak ukradli komunisté, kteří význam slova účelově zaměnili – republikou prostě mínili diktát svojí strany: Republiku si rozvracet nedáme (Gottwald). Nu a po listopadu navzdory komunistickému znevážení toho slova zase převládala chuť na oživení masarykovských ideálů první republiky. Úřední, politický název našeho státu Česká republika/Czech Republic po roce 1993 nešťastně zastoupil i roli krátkého, jasně srozumitelného zeměpisného jména. Takového jména, jaké je nezávislé na momentálním politickém názvu a zřízení, jaké je přes proměny státních útvarů a režimů neměnné. Jaké mají všechny "slušné" země světa.

 

Demokratické země de facto, ať už jsou zřízením republiky nebo monarchie, označují formu svého státního uspořádání pouze v politickém názvu, který se v běžné komunikaci nepoužívá: je vyhrazen pro velmi oficiální, úřední příležitosti. Například Maďarsko šlo ještě dál – ačkoliv (parlamentní) republikou zůstalo, v roce 2011 ji vyřadilo i ze svého názvu úředního, politického. To je panečku branding! Prostě a jednoduše, jen jedno jméno: Maďarsko/Hungary. Tečka. Oficiálně i neformálně, politicky i zeměpisně. Žádné tříštění slov, žádná vata. To si zapamatuje každý. Ani Švýcarsko ve svém politickém názvu republiku nemá, ačkoli jeho politické uspořádání je při tradičně širokém využití přímé demokracie věcí veřejnou víc než kdekoli jinde. Spojené státy zakotvené ve své demokratické a republikánské tradici to – v žádném ze svých názvů – do světa také nekřičí.

 

Přítomnost slova republika v úředním, politickém názvu lze u mnoha zemí chápat z historických důvodů a z důvodu kontinuity. Můžeme předjímat, že si ve svém politickém názvu republiku navždy ponechá Francie, protože je jí kolébkou. Mnoho zemí, které za něco stojí, se však zřejmě bude snažit zbavit se republiky i ve svých politických názvech, budou tedy následovat příklad Maďarska. Pro naši zemi bude zatím vhodné delší období koexistence dvou názvů: zavedeného názvu politického, dlouhého Česká republika a zeměpisného, krátkého Česko - nejen v češtině.    

 

U nás si logický a správný jednoslovný výraz Česko v posledních letech pomalu, ale jistě klestí cestu k běžnému používání všude tam, kde úřední, politický název Česká republika není na místě. Řeklo by se, že "samospádem zdola", navzdory naší moci zákonodárné i výkonné. Nabízí se srovnání s Československem - v době svého uvedení prazvláštní složeninou, novotvarem par excellence, který měl tenkrát zřejmě víc odpůrců než příznivců. Díky cílevědomé státní (re)prezentaci a propagaci se ten složitý název před devadesáti lety ujal rychleji než Česko v naší době. Co se používá a je praktické a ústrojné, to celkem rychle přestane být pocitově divné i těm, kterým zprvu bylo. (Komu z nás dnes přijde slovo Československo špatné?)

 

Krátký název naší země nejen existuje, ale je prakticky používán i v mnoha evropských a světových jazycích – z těch významnějších v němčině, ruštině a čínštině (dva znaky, dvě slabiky). Zná ho i španělština, francouzština a italština, jakkoli uživatele těchto jazyků mnoho z nás – Čechů – nesmyslně dosud spíš přesvědčovalo o nutnosti používat název dvouslovný i v běžné komunikaci. Skandinávské, angličtině blízké jazyky používají naše jednoslovné jméno přirozeněji a častěji než dosud my sami Česko; stejně tak holandština a vlámština.

 

Zásadní je však právě angličtina, jazyk, kterým se o naší zemi ve světě mluví a píše nejvíc, v němž je tvořena i naše mezinárodní značka a (obchodní) jméno. Namísto existujícího jednoznačného, ústrojného výrazu Czechia naši státní představitelé, instituce, firmy nejčastěji používají Czech Republic. Možná se leckterý Čech bojí, že jednoslovný název Česko nebo Czechia není spisovný. Je. Možná ten název s republikou zní leckomu u nás jakoby vznešeně, důstojně.

 

Ve skutečnosti je Czech Republic jméno kostrbaté, nepraktické – a mnohdy směšné; proto se všemožně ohýbá, zkracuje – a przní: Made in Czech (= vyrobeno v češtině, v české, českém, příp. v Čechovi nebo Češce), Czech Team (používá se pro státní sportovní reprezentaci, ale může to být jakýkoliv český sportovní tým, tedy např. SK Chvojkovice Brod), Designed in the Czech rep (to je až zvířecké - rep totiž v jihoslovanských jazycích znamená ocas). Dva praktické odstrašující příklady: od našeho "rodinného stříbra" Brewed in Plzeň. Czech a od firmy světové Hyundai Manufacturing Czech. Štěkáme to do světa sami, nedivme se tedy, že to svět používá také.

 

Není-li použit při skutečně oficiální příležitosti typu mezinárodních smluv nebo protokolárních akcí (právě tam, kde se i pro jiné státy použije název politický), výraz Czech Republic je až transbizarní: jak vlastním zvukem (vyslovme si to jednou nahlas a poslouchejme se ušima cizince, který o nás moc neví – čekrypablik), tak významově - zejména v historickém, kulturním, přírodovědném nebo duchovním kontextu (Castles of the Czech Republic, Classical music in the Czech Republic, Fish of the Czech Republic, Spiritual Czech Republic). Rybí republika. Duchovní republika (to je aktuální titulek na webu CzechTourismu). Pro zasmání OK. Dobře, že si sami ze sebe umíme utáhnout a nebrat se moc vážně, většině národů tahle sympatická schopnost chybí. Musíme ale být za každou cenu světu pro smích už naším jménem počínaje?  

 

Většina anglických mluvčích si v souvislosti s naší zemí vybaví spíš skoro 22 let neexistující stát Czechoslovakia než stejnou dobu existující Czech Republic. Není divu. A není to ani tak kvůli slávě bývalého Československa. Zatímco Czechoslovakia byl sice dlouhý a složitý, ale svébytný, nezaměnitelný, jednoslovný název, na Czech Republic ve zvukové podobě je zaměnitelné všechno, není čeho se "chytit", co si zapamatovat. Dvě slova se slévají, pro neznalé není jasno, je-li to slovo jedno, dvě, tři nebo kde vlastně jedno končí a druhé začíná – je to snad check-rip-public? Nebo nějaké chef-tree-pub-lick? Zkontroluj republiku. (Z)károvaná republika. Republika na šek. Prověř veřejnou díru. Čekni rap před publikem. Že je to podivné? Tak všelijak ale může znít význam názvu našeho státu nezasvěceným anglickojazyčným posluchačům.

 

Na životně důležité označení naší země vyplýtváme čtyři slabiky: tři z nich jsou nicneříkající v psané i mluvené podobě, protože je má ve svém politickém názvu většina států světa (Republic), jedna má mnoho různých významů v mluvené podobě (Czech a check se vyslovuje stejně). Substantivum Republic dvouslovný název natolik zamlží a učiní neurčitým, že příliš krátké, ve zvukové podobě významově zaměnitelné adjektivum Czech už vůbec nestačí být řádným rozlišovacím prvkem. A co horšího: podstatné jméno je přirozeně vnímáno jako to podstatné, důležitější, přídavné jméno je pouhým přídavkem, doplňkem. Hlavně, že jsme Republic. Czech až pak, jen tak by the way.

 

Až příliš mnoho cizinců Czech Republic jednou uslyší a později přečte (nebo naopak), ale vůbec si to nedá dohromady – necítí, že je to jeden a týž název. I internetový vyhledávač hledá dvouslovný název hůř; jméno jednoslovné najde jednoznačně.

 

A co dnes za všech okolností sdělujeme světu tím, že jsme Republic? Vlastně nic. Ani to, že jsme parlamentní demokracií, právním státem, ani že nemáme vladaře (prezident Lukašenko ve své Běloruské republice je větším šéfem než kterýkoliv monarcha) . Pro nás za nás – ať si na našem písečku slovo republika dál používá folklórně, masarykovsko-gottwaldovsky, kdo chce jak chce: Zítra bouřky zasáhnou celou republiku. Prosím však: netahejme to ven, nenuťme cizince, aby tuhle naši – dnes už trošku zvrácenou – republikánskou příchylnost pochopili. Nepochopí. Pro zahraničí, v cizím jazyce radši řekněme ... celou zemi anebo – ... celé Česko.

 

V poslední době se objevilo několik návrhů na oživení značky Made in Czechoslovakia, naposledy ze strany České exportní banky. Hlavním argumentem je, že Made in (the) Czech Republic nefunguje. Liché pokusy o exhumaci názvu neexistujícího státu jsou v první řadě žalujícím důkazem chybějící funkční značky současné, živé. Název naší země v angličtině je (tedy měl by být) přece zároveň tou nejdůležitější a nejváženější obchodní značkou, která u nás existuje. Takové plýtvání jako dosud by si nedovolila žádná dobrá soukromá firma. Made in (the) Czech Republic může trošku pobavit, zmást, ale zapamatuje si to jen náš opravdový fanda, který nás už stejně dobře zná. My však stojíme o to, aby se naše značka vryla do paměti i těm, kdo o nás dosud nevěděli.

 

Stačí začít skutečně používat název Czechia a svět se překvapivě rychle přizpůsobí. Začít musíme my, u nás. Nejlépe na dresech sportovců, v mezinárodních projevech politiků (první chvályhodné pokusy na nejvyšší úrovni tu už nedávno byly), na karlovarském filmovém festivalu, v turistické a kulturní propagaci. Na našich dobrých výrobcích: Made in Czechia. Tahle značka osloví i ty, kteří nás neznají a Made in Czechoslovakia pamatují. V dnešní době zkracování, zhušťování a zjednodušování můžou vnímat Made in Czechia prostě jako praktické zkrácení té staré známé značky, navíc zbavené možných negativních asociací se slave a slow. A přitom nemusejí vůbec nic vědět o nás a naší novodobé historii.

 

Hledají se odvážní a rozhodní, jimž na dobrém jménu naší země opravdu záleží: naši zastupitelé, sportovní a kulturní organizátoři, výrobci kvalitního zboží na export. Cestovatelé: Where are you from? I am from Czechia. Je nejvyšší čas k nápravě: v běžné komunikaci se vzdát vyhaslého a znehodnoceného slova republika/republic a naši zemi prodat ve světě současným a přitom časově univerzálním, jednoznačným a svébytným jménem.

 

30. 8. 2014 Zdeněk Kukal
Zdroj: Lidové noviny

 

Ester triumfovala, Česko prohrálo

12. 03. 2018

 Po zimních olympijských hrách 2018 mi z Chorvatska nadšeně volal můj dobrý známý, námořní kapitán Ante: „Všechna čest té vaší Ester. Fenomenalna. Vy máte sedm medailí, my žádnou – kde jsou Ivica a Janica (Kostelićovi)? Jenom mi něco uniklo: Prosím tě, co tvoje země provedla, že na olympiádě nesměla používat svoje jméno? A jak se vlastně normálně jmenujete anglicky?“

Ante měl pravdu a já důvod nejen k hrdosti, ale zároveň k pořádné dávce studu. Při předávání medaile byla naše země hlasatelem označena jako „Čeko“. Oficiální olympijský tweet světu oznámil tu první zlatou Ester Ledecké slovy: „Alpine Skiing Ladies´ Super G, Czech, LEDECKA Ester.“ Na bundách měli naši reprezentanti i bafuňáři zkomolené CzechRepublic (psáno takto bez mezery a Czech červeně a podtržené, snad aby to vypadalo, jako že se to může použít nezávisle). Na čepicích sotva viditelné Czech Olympic Team. V seznamech zemí leckde Czech Rep. Při tiskové konferenci Ester Ledecké v poslední den her stálo na velké tabuli: Ester Ledecka, Czech Team. A v jinak velmi povedeném Českém domě (Czech House) se skvěly poutače na „CzechRepublic Land of Stories“ a na 100 let republiky (jaký význam má naše výročí pro svět?). Ostatní země při podobných příležitostech zpravidla systematicky vystaví především svoje jednoznačné, nepolitické, krátké jméno – ať už v angličtině anebo ve svém jazyce – třeba Croatia anebo France. Jako reklamu na svůj stát. Je-li to zrovna republika, konfederace, království, sultanát anebo třeba velkovévodství, není ve sportu významné. Pro identifikaci a reprezentaci ve světě je však zejména u méně známých zemí důležité vlastní podstatné jméno státu, nikoliv jméno přídavné – to je totiž vnímáno doslova jako přídavek, doplněk. Český olympijský výbor však považuje za podstatné sdělit světu, že jsme někdy Republic, jindy Team a jindy zase Rep. (chorvatsky „ocas“).

 

„Republic“ přitom není pojmenováním naší země, ale označením jejího současného politického uspořádání – stejného, jaké má většina států světa. Nejčastějším konstruktem byl na olympiádě Czech Team (dokonce skloňovaný v jedné z našich televizí jako „čektým“). To ale může být jakýkoliv český tým (třeba SK Kopidlno anebo parta přátel, co spolu jezdíme lyžovat). Pouze reprezentační výběr má výhradní právo nazývat se vlastním jménem státu, které je tak vlastně jednou z mála povolených - a tím hodnotnějších – reklam na olympijských hrách: příležitost a kapitál, které zahazujeme. Anebo se česká strana možná snaží vyvolat dojem, že Czech je jméno naší země? Tím hůře - znamená to totiž jen český (á, é), čeština, Čech anebo Češka a navíc vyřčeno anglicky to má dost jiných významů, takže ani to není nezaměnitelné.

 

Fantastické, různorodé dvojí vítězství Ester Ledecké na ZOH 2018, které upoutalo pozornost celého světa, je tak zároveň těžkým debaklem naší vlasti a obžalobou neschopnosti našeho státu správně zacházet s elementárním symbolem, jakým je vlastní jméno. Místo abychom využili jedinečné příležitosti k reprezentaci naší země (tj. především jejího dobrého jména - doslova), v zahraničí jsme jen prohloubili nejistotu v tom, „jak se vlastně jmenujeme“. Nejistotu, která daleko ve světě vyvolá jedině pochyby o tom, nemáme-li náhodou nějaký další vážný problém – jakpak asi funguje naše společnost a ekonomika, jak kvalitní bude zboží, které exportujeme. Není-li v pořádku forma, nebude vadný i obsah?

 

Na olympijských hrách dosáhl zřejmého vrcholu schizofrenní stav, kdy navzdory jednoznačnému doporučení MZV ČR „Jak na Česko v zahraničí?“ a memorandu o spolupráci uzavřeném mezi Českým olympijským výborem a Ministerstvem zahraničních věcí se česká strana usilovně vyhýbá oficiálnímu krátkému jménu naší země v angličtině. Zatímco některé státy nesmějí používat své jméno, protože s tím nesouhlasí jiný stát (Makedonie) anebo za trest (na olympijských hrách Rusko), my jsme jedinou zemí světa, která se používání svého jména vzdává sama, dobrovolně.

 

V angličtině jsou naše oficiální, světově uznaná jména od roku 2016 dvě, podobně jako u velké většiny států světa: „the Czech Republic“ (formální, politické) a „Czechia“ (krátké, zeměpisné); srovnejme např. s „the French Republic“ / „France“. Od rozpadu Československa jsme si možná mysleli, že si vystačíme se jménem politickým. Republika v názvu nám v české i anglické verzi jakoby nahrazovala „ztracené“ Slovensko; bez něj nám jméno Česko/Czechia připadalo jaksi nepatřičně osiřelé, nekompletní. Během let se však ukázaly nevýhody politického názvu: Nelze jej použít v historickém kontextu (protože platí až od roku 1990, resp. 1993), v zahraničí je těžko přijímán, pokud je používán v neformálních souvislostech. A ani rodilí mluvčí (angličtiny) si někdy nejsou jisti, kdy k němu správně patří člen „the“ a kdy ne. Svět si pak vymýšlí všemožné zkomoleniny a zkráceniny a my ho v tom podporujeme: pouze Czech, CR, C. Rep., Czecho, Czech R., Czechrep, případně nadále používá zažité jméno státu nám vesměs milého, ale už 25 let neexistujícího: Czechoslovakia.

 

Právě sport byl jednou z hlavních pohnutek, proč – s notným zpožděním – česká vláda nechala mezinárodně registrovat jméno, o němž dlouho předtím zákonně rozhodly v Názvoslovné komisi Českého úřadu zeměměřického a katastrálního desítky odborníků – zejména lingvistů, historiků a geografů. Nebyl to tedy výmysl politiků, ale náprava nepřirozeného stavu, kdy jsme po 23 let krátké jméno sice měli i v angličtině, ale nedali ho světu na vědomí.

 

Pokud jsme udělali první krok, tedy naše anglické krátké jméno určili (1993) a druhý krok – oznámili ho světu (2016), je nutno udělat i krok třetí – začít ho používat tam, kde je to přirozené. Příkladem musí jít stát a instituce, které jsou jím finančně i jinak podporovány a které jej (a tedy nás všechny) reprezentují. Nelze očekávat od našich lidí, ani od sportovců a činovníků, že sami od sebe začnou používat pro ně nové jméno, na které nejsou zvyklí, nota bene – vládne-li slušnou angličtinou zhruba jeden Čech z pěti. Nelze to čekat ani od podnikatelů – vývozců: ti dají pragmaticky přednost tomu jménu, které se používá více – a tím je v tuto chvíli „the Czech Republic“. Nelze ani očekávat, že se dosud málo známé jméno „nějak“ samo rychle zaběhne a zároveň (leckdy výsměšně) poukazovat na to, že se tak neděje. Přirozenou lidskou vlastností je odmítat nové, pokud máme něco zažité. Rozhodně to však neznamená, že to zažité je vždy správné, logické anebo zákonné. Většina Čechů také donedávna ignorovala pravidlo zipu (na silnici) a většina z nás dosud neskloňuje euro v množném čísle od pěti výš.

 

Svět s anglickým krátkým jménem naší vlasti nemá žádný problém. Ten je jen v nás, Češích. Důkazy? Výskyt používání jména Czechia zahraničními institucemi a médii a od roku 2016 plynule roste. Při „progúglování“ slova Czechia v únoru 2016 se objevilo 460 tisíc záznamů, dnes je to kolem 15 milionů. Mnoho jazyků navzdory námi používanému anglickému „the Czech Republic“ má pro naši zemi svoje vlastní krátké jméno. Z jedné skupiny vzájemně příbuzných germánských jazyků všechny vyjma jediného – angličtiny – své krátké jméno pro náš stát samovolně našly a přirozeně jej používají už od rozdělení Československa; kromě islandštiny je vždy tvořeno stejně jako anglická Czechia. Pouze angličtině jsme dosud diktovali výhradní používání politického názvu my, Češi.

 

Krátké jméno pro náš stát mají i jazyky jihoslovanské: Češka. Používaly ho dříve a častěji než my sami pro sebe Česko. Ante mi připomněl, jak to bylo u něj doma. Ještě v roce 1990 znal svět výhradně jméno Yugoslavia: „Už při vyhlášení samostatnosti jsme světu řekli, že jsme Croatia a začali to používat. Formálně jsme „the Republic of Croatia“, ale to se používá jen v politice, v mezinárodních smlouvách a úředních dokumentech – mám to napsané v papírech od svojí lodě.“ Pomaleji to šlo v Srbsku: to se s rozpadající Jugoslávií identifikovalo podobně jako my Češi s Československem. Územně i ideově vyprázdněného názvu „Jugoslávie/Yugoslavia“ se vzdalo až v roce 2003. Od té doby však už své jméno Srbsko/Serbia stačilo ve světě plně etablovat, protože jej v mezinárodním styku od zániku Jugoslávie důsledně používá (nezaměňujme s Republikou srbskou v Bosně a Hercegovině, která naopak své politické jméno používá za všech okolností – podobně jako další mezinárodně neuznané státy tím chce totiž posílit svoji legitimitu v očích světa).

 

Ostuda se jménem našeho státu na olympijských hrách má jedinou výhodu: přispěje k uvědomění neudržitelnosti současného stavu a k systematickému zásahu shora, jehož cílem bude názvoslovná „normalizace“, tentokrát v dobrém smyslu toho slova. Imperativ je prostý: začít používat obě oficiální jména našeho státu vždy přiměřeně dané situaci. Stejně jako na lyžích nejezdíme v košili s kravatou a obleku anebo ve večerních šatech. Příkladem nám v tom mohou být slušné, tradiční státy – třeba všechny ty, které s námi sousedí.

 

Po čtvrtstoletí od rozdělení Československa dokončeme emancipaci Česka v atributu snad nejvýznamnějším: mezinárodně používaném jménu. Aby bylo dříve než na příští olympiádě všem jasné, jak se naše země jmenuje.

 

Zdeněk Kukal

Autor vystudoval ekonomickou a regionální geografii na Univerzitě Karlově. Je majitelem cestovní kanceláře.

Zdroj: https://blog.aktualne.cz