VIP - ROZHOVORY NA TÉMA ČESKO A CZECHIA:

 

RNDr. Petr Pavlínek, Ph.D.

Komentář: Už pět let jsme anglicky Czechia, stát to ale bojkotuje, 16.5.2021

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/komentar-uz-pet-let-jsme-anglicky-czechia-stat-to-ale-bojkotuje-154441

 


Zachraň Zeměpis podcast, 22.3.2021

https://www.youtube.com/watch?v=-pNvwt9QKoU&t=4s
 
 

Czechia není mrtvý pojem

https://www.natur.cuni.cz/fakulta/aktuality/archiv-2018/czechia-neni-mrtvy-pojem

Zdroj: Lidové noviny, 6.8.2018
 
 
 
 

Historik Jiří Šitler

Historik a diplomat J.Šitler objevil další důkazy o tom, že se jména Česko i Czechia používala jako pojmy pro celé území dnešní České republiky.


LN Běžně se uvádí první výskyt názvu Česko v roce 1777. Vy jste nasel výskyt starší. Můžete popsat, kde to bylo a v jakém kontextu je použit?

Vyskytuje se v knize vytištěné roku 1704 a je o to zajímavější, že jde vlastně o jakéhosi zeměpisného průvodce po mariánských poutních místech po celém světě. Z latiny jej přeložil známý vlastenec a propagátor Češtiny Antonín Frozín. Kniha nese titul Atlas Marianus, jejím autorem byl jezuita Wilhelm Gumppenberg a v originále vyšla v několika verzích v letech 1657-1672.

 

 

LN Byl tehdy ten výraz adekvátní tomu, jak jej chápeme my, tedy název pro české země včetně Moravy a Slezska?

Autorovo geografické vidění světa odpovídá tomu, jak jej na tzv. asistence a provincie tehdy dělili jezuité. Jezuitská „Česká provincie"(provincia Boemiae) zahrnovala Čechy, Moravu i Slezsko a přesně tak používá termín „regnum Boěmiae"i Gumppenberg -zahrnuje do něj výslovně kromě „vlastních Čech"(Boěmia proprie dieta) i Kladsko, „východní Moravu", „západní Moravu", „Horní Slezsko"a „Dolní Slezsko". V úvodu k atlasu vysvětluje Gumppenberg ve Frozínově překladu: „Já ku příkladu Vlasko, Německo, Nyderlandsko, Česko, Polsko, Uhersko dřívěji psáti nebudu mocti, leč dřívěji celé Fransko (...) vodbydu. Ani zaseji to Francouzsko nebudu mocti pod péro vzíti, leč dřívěji Španělsko celé s přináležejícími krajinami popíšu. Zase Španělsko nezačnu psáti, až Luzitánské krajiny a království přeběhnu."Všechny zmiňované regiony víceméně odpovídají jezuitským asistencím nebo provinciím, s výjimkou Uher, které vlastní provincii neměly, protože podstatná část území byla tehdy okupována Turky. Pojem Česko zde tedy jednoznačně označuje území celé Koruny české. Jsem přesvědčen, že ho znalec českého jazyka Frozín použil úmyslně; jinak používá označení Čechy.

 

LN Také jste posunul první výskyt výrazu Czechia. Kde a v jakém kontextu byl použit?

Výraz Czechia byl v latině 17. a 18. století používán velmi často jako synonymum pro slovo Bohemia, byla to jakási dobová móda; občas se vyskytla i varianta Cechia, nebo dokonce Zechia, protože podle tehdejších učeneckých teorií měli být Češi potomci maloasijského antického kmene Zechů. Najdete tisíce dokladů na nápisech, v historických dílech, divadelních hrách, básních, ba i v přírodopisných traktátech. Divím se, že stoupenci názvu Czechia uvádějí kolem dokola   několik   stejných příkladů. Připadalo mi vždy nepravděpodobné, že by se slovo poprvé vyskytlo až u pobělohorského exulanta Pavla Stránského roku 1634, jak se běžně píše.

 

LN Hledal jste tedy ve starších tiscích?

Ano, když se rozpoutala současná diskuse, podíval jsem se namátkou do několika starých tisků a našel jsem hned několik předbělohorských příkladů v literatuře katolické i nekatolické. Nejstarší je z roku 1602 a je to oslavný hymnus na Jana Nepomuckého od Jiřího Bartholda Pontana. Nepochybuji ale o tom, že se najdou příklady mnohem starší.

Mnohem zajímavější je použití slova Czechia v knize z roku 1647 o českém povstání přisuzované Ludvíkovi Camerariovi. Camerarius byl totiž v letech 1622-1627 šéfem exilové vlády českého tzv. zimního krále Fridricha Falckého v Haagu. S trochou nadsázky by se dalo říci, že Bohuslav Sobotka a Lubomír Zaorálek nejsou historicky prvními Členy České vlády, kteří používají slovo Czechia.
 

Bez zajímavosti také není latinská hra uspořádaná u příležitosti korunovace Karla VI. českým králem roku 1723. Zde si totiž společně Čechy (Bohemia), Morava (Moravia) a Slezsko (Silesia) vzájemně gratulují, když jim pražské trojměstí (Tripolis Prage- na) zvěstuje uvedení krále a královny na trůn „Czechie". V tomto textu není Czechia prostým synonymem slova Bohemia, ale jakýmsi exaltovaným výrazem české státnosti.

 

 

LN To je ale použití v latinských textech, zatímco dnes řešíme použití slova Czechia v angličtině.

V angličtině nebyla frekvence slova Czechia zdaleka tak velká jako v latině; naší zemi se prostě říkalo Bohemia. Třeba roku 1626 známý anglický kartograf John Speed píše, že „neexistuje žádný problém, pokud se týče názvu této země". Ten prý „neutrpěl změny, jakými jsme prošli my, od Albionu k Británii, a od Británie k Anglii". Samozřejmě věděl, že existují Čtyři regiony - vlastní Čechy („Bohemia itself'), Morava, Slezsko a Lužice. Také věděl, že si sami Češi („Bohemians") ve svém vlastním jazyce říkají jinak - čili podle něj Zechové („Zechians"). Další autoři označují Čechy jako Czechians, Czechites nebo Zechs, ale vždy jde jen o doplněk k běžnému názvu Bohemians.

Od začátku 19. století začínají být více používána spojení Czechian provinces, Czechian language, Czech language, a to i samostatně.

Slovo Czechia se poprvé v angličtině objevuje roku 1841. Postupně  začne být používáno jako označení všech českých zemí. Až do 20. století ale stále dominoval název Bohemia, než se „schoval“  pod Czechoslovakia.

 

LN Co vás jako diplomata k tomuto výzkumu vede?

Vždy mě zajímaly dějiny identit. Jsem původní profesí historik a kdysi jsem psal práci Svaté Čechy Bohuslava Balbína, takže znám docela slušně prameny a vím, kde hledat. Dnes je to díky digitalizaci spousty starých tisků docela snadné. Vše, co zde uvádím, je proto výsledkem práce pouhých dvou víkendů. Svou pracovní dobu totiž musím samozřejmě věnovat úplně jiným věcem.

Ale připomnělo mi to, jak jsem kdysi, když jsem vyjednával odškodnění Českých obětí nacismu z Německa a Rakouska, těžko sháněl české historiky, kteří by byli ochotni zpracovat analýzu v přesně daném termínu (jako podklad pro další kolo vyjednávání) na přesně dané téma. Naši akademici nejsou, byť se jim nabízí atraktivní, a tehdy dokonce placené aktuální téma, ochotni, byť na chvíli, opustit svůj projekt ani své tempo práce. Musel jsem tehdy angažovat studenta, který se výborně osvědčil.

 

LN Proti výrazu Czechia se dnes na Moravě dokonce i demonstruje.

Pokud vím, tak demonstrovala asi stovka lidí, to mi jako masový protest nepřipadá. Na jednu stranu trochu nálady na Moravě chápu. I mne obyvatelé Prahy připadali arogantní, když jsem do metropole v osmnácti letech přišel z východních Čech. Navíc není možné Moravany a Slezany degradovat na jakousi etnografickou skupinu v rámci českého národa na úrovni Chodů.

Na druhou stranu pokud se dnešní tzv. moravisté pokoušejí Moravu očistit od Češství, amputují z ní část identity, která k ní neodmyslitelně patří. A to zdaleka ne až od dob národního obrození, jak se dnes rádo tvrdí. Brněnský historik Wihoda poukázal na řadu pramenů již z doby knížecí, kdy byl pojem Čechy použit i pro území Moravy. A pro Karla staršího ze Zerotína, přímo ztělesnění moravského zemského patriotismu a nedůvěry k Praze, byl česky mluvící Moravan „přirozeným Čechem".

Není pravda oblíbené tvrzení, že podobné smýšlení bylo omezeno na české bratry, jako byl právě Zerotín nebo třeba Komenský a překladatel Bible kralické Jan Blahoslav. I katolický biskup olomoucký Stanislav Pavlovský se doložitelně sám označoval střídavě za Slezana (podle místa narození), za Moravana (podle místa působení) a Čecha (podle příslušnosti ke Koruně české a jako Český královský kaplan). Ale rozdíl je v tom, že moderní nacionalismus nepřipouští takovou mnohovrstevnatost a nejednoznačnost. Nutí k tomu, aby se člověk rozhodl - buď budeš Čechem, nebo Moravanem, nebo Vietnamcem... Ale proč by člověk nemohl být třeba hrdým Moravanem vietnamského původu a zároveň hrdým Čechem jako občan České republiky?

 

 

LN Nebylo by lepší vymyslet ně­jaký nový název, který by odrážel i moravskou a slezskou svébytnost a zemský patriotismus?

Neměli bychom nic přejmenovávat nebo nově vymýšlet. Název Česká republika byl poprvé použit již zmíněným Pavlem Stránským roku 1634 (i když on latinským slovem „respublica"myslel „stát") a v moderní době, pokud vím, roku 1915 Moravanem, rodákem od Slavkova a pozdějším Československým diplomatem Janem Kyjovským. Jako formální název našeho státu nám sluší. Pokud se krátké, respektive zeměpisné formy   v  angličtině   týče,  ani zde bychom neměli být zbytečně kreativní. Slovo Bohemia, které se historicky v latině a angličtině nejvíce používalo, asi nemůžeme použít, pokud se i nadále formálně anglicky jmenujeme the Czech Republic. Název Czech Lands by historicky sice obstál, ale v podobě Czechlands už je to neologismus. A tak nám zbývá ta Czechia, v češtině Česko, na teritoriu historických zemí Čechy, Morava a Slezsko.

K obdobnému výsledku dospěl třeba i vývoj ve Švédsku, kde nyní pracuji. To se skládá z historických regionů Svealand (původní Švédsko), Götaland a Norrland a pro celou zemi byl použit název Sverige (původně synonymum pro Svealand). Teprve od roku 1974 nese panovník titul král Švédska, do té doby to byl král Švédů, Gótů a Vendů. Stejně tak Švýcarsko (Schweiz) nese jméno jediného kantonu Schwyz. A v sousedním Bavorsku to vyřešili tak, že celou zemi nazvali Bayern a ta se skládá z historických území Baiern čili Altbayern (Starých Bavor), Franken a Schwaben.

Jména Czechia/Česko jsou výsledkem diskuse, která u nás probíhá neuvěřitelných 23 let, v odborných grémiích, v Senátu, v tisku. Nechápu ty, kteří se nyní probudili a jsou pobouřeni, že vše proběhlo bez diskuse - kde po celou dobu byli? To už lépe rozumím tzv. moravistům, ti mají alespoň nějaké argumenty, i když z mého pohledu třeba pomýlené. A za úplně bizarní považuji nápad uspořádat referendum o anglickém názvu země u nás, kde anglicky slušně hovoří něco přes 17 procent občanů.

(Zdroj: Lidové noviny a PressReader, 27.4.2016)
I jméno Česko je starší, než se myslelo.

https://www.pressreader.com/czech-republic/lidove-noviny/20160427/281552290047524
 
 
 

Rozhovor s diplomatem a historikem Jiřím Šitlerem v angličtině:

From Bohemia to Czechia

While Bohemia would have been a historically sound option, it doesn´t correspond with the formal name, and moreover, it is now commonly used only in the narrow sense, as the name of Bohemia proper, not including Moravia and Silesia. The name Czechia has a decent pedigree dating back to at least 1602. It isn´t intended to replace the Czech Republic, but it will hopefully replace the awkward formula „what´s now the Czech Republic“ in historical and geographical contexts.
(Zdroj: Český rozhlas, 12.7.2016).  Read more - entire opinion of Jiří Šitler - here.

 

 

 

Zaveďme už termín Czechia do praxe

Vladimír Baar, Hospodářské noviny, 30.11.2016

 

Jsem pro jméno CZECHIA!

Karel VEČEŘE,
předseda Českého úřadu zeměměřického a katastrálního (ČÚZK).

Karel Večeře

Zkrácený název Česko zcela běžně používáme v českém jazyce a máme ho také v české verzi uvedený i v geografických databázích OSN. Ze 193 členských států OSN 175 uvádí v těchto databázích zkrácený název (nevyjadřující státoprávní uspořádání), kterému můžeme říkat také geografické jméno. Je tomu tak proto, že používání plných názvů v neformálních situacích je nepraktické. V případě České republiky je navíc další zvláštností, že v češtině zkrácený název Česko používáme, při cestě k německy mluvícím sousedům se běžně setkáváme s jednoslovným geografickým názvem Česka v němčině, ale pokud jde o angličtinu, objeví se najednou řada výhrad. Úloha, kterou řešíme, je tudíž překlad slova Česko do angličtiny.
Czechia je anglická verze geografického jména Česko. Anglická verze geografického jména Slovensko je Slovakia a přijímáme to zcela samozřejmě, jsme na to zvyklí z dob společného státu. Stejným způsobem je odvozeno několik desítek zkrácených názvů států a nikoho to nepřekvapuje.
Jde původně o latinské pojmenování území ve střední Evropě, na kterém se dnes nachází Česká republika. V latinských textech je doloženo již v první polovině 17. století, v angličtině pak kolem roku 1840. Poměrně běžně se používalo v USA po vzniku Československa pro označení české části nového státu.
Pro společné území česky mluvících obyvatel střední Evropy nenajdeme v historii jiné krátké a výstižné geografické jméno. Standardizace geografického názvosloví má svá pravidla a v mezinárodním kontextu se řídí doporučeními OSN. Kdo se těmito pravidly neřídí, může hledat i jiné názvy, slyšel jsem třeba o návrhu Čechomor či Morčeslez. Ale snad se shodnu i s oponenty, že těmito nápady se Názvoslovná komise Českého úřadu zeměměřického a katastrálního zabývat nemusí. (kp) 
 
Zdroj: Deník.cz, 7.5.2016
 
********************************
 
 

Vítejte v šekové republice

(Proč jménu Czechia patří budoucnost a proč to málokdo chápe)
Petr Zídek, Lidové noviny, 11.7.2018

Označení Czechia je dobrý nápad

https://archiv.ihned.cz/c1-65248350-oznaceni-czechia-je-dobry-napad
ZDROJ: archiv.ihned.cz, 14.4.2016
Teodor Marjanovič - komentátor HN

 


BLOG Ondřeje Hrušáka, iDNES.cz

https://hrusak.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=503177
 
 
 
 

Příspěvky Vladimíra Hirsche:

Czechia – TV rozhovor:

- M. Veselovský vs. V. Hirsch, DVTV 27.8.2015)
- Nadčasové jméno potřebujeme!

 

Czechia – audio

Český rozhlas Plus

PROČ JE JMÉNO CZECHIA NEJVHODNĚJŠÍM PŘEKLADEM JMÉNA ČESKO?  DISKUSE POSLUCHAČŮ S VLADIMÍREM HIRSCHEM, 14.4.2016, 12:30-13:00

Moderuje Veronika Sedláčková

On-line poslech:    https://prehravac.rozhlas.cz/audio/3607774 

 

 

Absurdní drama s názvem Czechia - Vladimír Hirsch

Osm omylů, jež je třeba uvést na pravou míru, v případě oficiálního anglického překladu zeměpisného názvu Česko

Lidové noviny, 14.5. 2016

 

Diskusi o oficiálním anglickém překladu zeměpisného názvu Česko – Czechia – zaplavily dezinterpretace a rozhořčené výkřiky proti něčemu, oč vůbec nejde.  Co údivem naplněný jedinec potřebuje, aby objevil podstatu a smysl chaosu kvůli názvu Czechia, když sleduje aktivitu několika milionů odborníků na de facto neexistující problém? Nikoli mnoho – jen hrstku zdravého rozumu a vůle porozumět. Po minimálním úsilí totiž záhy zjistí, že v případě oficiálního záznamu anglického překladu zeměpisného názvu Česko – Czechia – do seznamů OSN existuje osm omylů, jež je třeba uvést na pravou míru.

 

1. Nejde o přejmenování Czech Republic na Czechia.

Politický název Czech Republic zůstává, Czechia s ním bude existovat jako oficiální anglický překlad zeměpisného názvu Česko. V seznamu zemí OSN nedošlo k žádnému přejmenování. U naší země v tomto seznamu najdete obě jména - zeměpisné i politické. Tak jako u ostatních zemí.

Bude tím vyplněno dlouhodobě a ostudně zející prázdné místo, které v případě dalších jazyků již dávno prázdným není, neboť překlady názvu Česko v nich existují – Tchéquie ve francouzštině, Chequia ve španělštině, Cechia v italštině, Chéquia či Tchéquia v portugalštině – a v mnoha z nich se běžně používají, například Tschechien v němčině, Tsjechië v holandštině, Tsjekkia v norštině, Tjeckien ve švédštině, Tjekkiet v dánštině, Cehia v rumunštině, Čechija v ruštině a bulharštině, podobně v řečtině či hebrejštině.

Pro více než tisíciletou českou státnost nelze považovat politický název současného zřízení – Česká republika/Czech Republic – za vyhovující. Aby svět vnímal naši vlast jako svébytný, v čase a prostoru nezpochybnitelný subjekt, je náš zeměpisný názvem klíčovým. Činí to všechny země, v jejichž zájmu je vystupovat jako nezpochybnitelné státní jednotky, ačkoli na jejich území se v dějinách vyskytovaly různé společensko-politické formace.

Jejich zeměpisný název překlenuje a stmeluje všechny změny, čímž činí subjekt jasně definovaným bez časového omezení. Skutečnost, že u nás tomu tak v případě anglického jazyka nebylo, je vakuem, které stvořili nezodpovědní a krátkozrací politici svým odmítavým či laxním postojem, čímž způsobili, že občana udivuje požadavek coby něco nemístného, nepatřičného, zbytečného či nadbytečného. Závan čerstvého vzduchu překvapil všechny zvyklé žít ve vývěvě, normální je však dýchat vzduch.


2. Nejde o žádnou novinku. Pojmenování Česko a Czechia v angličtině spolu s překlady do jiných jazyků doporučilo již v roce 1993 jako zeměpisné názvy pro Českou republiku 55 odborníků názvoslovné komise Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, již doplnili zástupci klíčových ministerstev, státních orgánů či vědecké obce. Název Czechia není žádným novotvarem. Jeho první doložený historický záznam v latině pochází z roku 1602, v angličtině pak z roku 1840.

 

3. Nelze požadovat referendum. A to nejen pro absurditu takového požadavku (šlo by o světový unikát, kdyby občan převážně neznalý cizího jazyka rozhodoval, jak budou zemi nazývat jeho rodilí mluvčí), ale i z důvodu již dříve uskutečněného naplnění zákonných norem uvedeným doporučením odborníků kompetentních k řešení této otázky. K anglickým výrazům „the Czechoslovak Republic“, respektive „Czechoslovakia“se nikdy nevyjadřoval ani parlament, ani občané v referendu.

 

4. Nejde o ignorování moravsko-slezské části státu. Česko, anglicky Czechia, neignoruje žádnou z historických zemí státu skládajícího se z Čech, Moravy a Slezska – v angličtině Bohemia, Moravia a Silesia. Ignorováním Moravy a Slezska by byl název Bohemia, znamenající pouze Čechy.

 

5. Nehrozí na mezinárodní úrovni záměna s Čečenskem. V případě této součásti Ruska totiž nejde o subjekt mezinárodního práva. Na úrovni individuální je záměna s touto zakavkazskou republikou zatížena stejnou možností chyby jako název Czech Republic, což ukázal i atentát při bostonském maratonu v roce 2013. Nevědomost či neinformovanost nemůže být důvodem k úpravě názvu.

6. Nehrozí žádné vracení dotací. Náklady na institucionalizaci názvu lze očekávat pouze minimální, přičemž dlouhodobá, jasná a jednoduchá značka investici mnohonásobně vrátí.

 

7. Nejde o žádnou komplikaci dalším názvem. Naopak! Neukotvení zeměpisného názvu a úporné setrvávání na kostrbatém politickém názvu Czech Republic vedlo ve snaze o jeho zjednodušení k mnoha zkomoleninám, a proto se setkáváme nikoli s jednou jasnou a nezpochybnitelnou značkou, ale s mnoha deformacemi typu gramaticky nesprávného a nesmyslného „Czech“a dalších úprav, jako je „Czech Rep.“, „Czecho“, „C. Rep.“či „CR“(pro ještě větší zmatek oficiální dvoumístný kód středoamerického státu Kostarika).

„The Czech Republic“se coby značka neosvědčila také kvůli neblahé konotaci s nerozvinutými státy deklarujícími se coby „republiky“tím více, čím méně jimi jsou. Zdůrazňování „republiky“v názvu tedy nečiní náš stát originálním, jak se někteří domnívají, a to i vzhledem k faktu, že republikánským systémem disponuje ve světě výrazná většina zemí.

 

8. Nejde o žádné politické souvislosti. Politický název se nemění, ale ustupuje do pozadí, uvolňuje místo v běžné řeči a praktickém životě názvu politicky neutrálnímu, nadčasovému a praktickému. Neděje se nic, co by bylo nějak nevýhodné a nemělo jasnou a srozumitelnou logiku, naopak – napravuje se nevýhodný, nepraktický a nelogický stav.

Emoce vyvolané tímto činem nejsou ničím jiným než výsledkem dlouhodobého návyku na nepřirozenou praxi, kde se nenormální stalo normalitou. Jako u kohokoli, kdo trpí nějakým zlozvykem, je jeho neuvědomění si častým jevem, a o to více bývá jeho odhalení před sebou samým spojeno s podrážděním a intuitivním nesouhlasem. Nicméně ať je to pro dotyčného příjemné, či nikoli, zlozvyku je třeba se zbavit. A to i v případě Czechia.

 

Vítězství lži a nenávisti

Mediální povodeň výtrysků z hlav více či méně pomazaných a jejich spoluobčanů ukazují více než zřetelně stav společnosti. Navzdory opakovaným vysvětlením odborníků, uvádění dezinformací na pravou míru a jasnému stanovisku ministerstva zahraničních věcí se nadále setkáváme se stejnými nepravdivými tvrzeními, slabomyslnými domněnkami, nenávistnými výkřiky vypouštěnými zmateně do více či méně neadresného prostoru a s kvaziestetickou jazykovou lidovou tvořivostí prozrazující katastrofální úpadek vzdělání i vkusu.

 

Média ráda šokují, a ačkoli si vzhledem k jejich společenské roli, (ne)zodpovědnosti a blízkosti informačních zdrojů zaslouží největší odsudek, mohou být jejich manipulativní a zavádějící slogany stěží omluvou pro jedince vybaveného dnes dostatečnými technickými možnostmi, aby objevil odpověď na otázku, „jak to vlastně je“.

Pouze individuálně lze zhodnotit, nakolik se na těchto skutečnostech podílí intelektuální kapacita dotyčného a nakolik jeho zatvrzelost, ale podle četností výskytu projevů nesouhlasu a jejich kvality na všech stupních společnosti lze říct, že v testu inteligence i dobré vůle obyvatelé Česka propadli. V této chvíli se však neodbytně vkrádá pocit, že v případě Czechia, oficiálního anglického překladu zeměpisného názvu Česko, v dokonale absurdním dramatu prapodivně vítězí lež a nenávist nad láskou a pravdou.

Zdroj: Lidové noviny
Vladimír Hirsch, Občanská iniciativa Česko/Czechia   

https://ceskapozice.lidovky.cz/spor-o-nazev-czechia-aneb-test-inteligence-i-dobre-vule-p1k-/forum.aspx?c=A160515_200132_pozice-forum_lube
 

 


RNDr. Zdeněk Kukal

Rozvraťme Českou republiku

Zamyšlení nad tím, proč je politické jméno státu nevhodné pro každodenní život
Zdeněk Kukal
Odkaz na článek v PDF

Doněcká lidová republika, Středoafrická republika, Podněsterská republika, Republika srbská (v Bosně a Hercegovině), Demokratická republika Kongo, Korejská lidově demokratická republika, Luhanská lidová republika. Co mají tyhle státy a pastáty společného? Zpravidla pro sebe neznají nebo nepoužívají krátký název, dávají přednost jménu dlouhému, oficiálnímu. A kladou za všech okolností důraz na to, že jsou republikami. Ve skutečnosti však bývají samozvanými, pofidérními režimy, nedemokratickými a nelidovými, ne-li rovnou nelidskými. Jsou-li už náhodou mezinárodně uznány, rozhodně ve světě nepožívají úcty a respektu. Spíš z nich jde strach nebo jsou k smíchu – anebo obojí. Takové proklamativní republiky nemívají dlouhého trvání; nedávno tu ještě nebyly a za pár let se zas budou jmenovat jinak, anebo zmizí úplně. Nějaká ta republika možná vznikne nebo zanikne mezi napsáním a zveřejněním tohoto textu.


Co s nimi má společného naše země, která se může pochlubit tisíciletou státností? Věřme, že snad jen to úporné republikování spojené s dosavadní neochotou používat na mezinárodní scéně vedle názvu dlouhého, politického i jméno jednoduché, které by nám zároveň tvořilo dobrou značku. Už jen tím se však ocitáme ve věru špatné společnosti (těch divných republik). Navíc naše jméno pro svět zbytečně rozmělňujeme a činíme nesrozumitelným. Oběma způsoby hazardujeme s naší pověstí.

 

Výraz republika/republic dávno není příznakem světovosti, svobody, demokracie a pokroku. Tak tomu bývalo od Velké francouzské revoluce do 30. let 20. století, kdy se naplno vyjevil zločinný charakter režimu jistého svazu republik. V širší povědomí tehdy také vešel termín banánové republiky jako nelichotivé označení nestabilních a zkorumpovaných zemí, zprvu Střední Ameriky, pak i jinde po světě. Degradace výrazu pokračovala po osamostatnění afrických a asijských kolonií, z nichž mnohé se staly republikami vpravdě krvavými. Dynastické republiky jsou protimluvem, od 90. let 20. století však mnohde realitou. Panuje v nich brutální anebo osvícený prezidentský absolutismus, moc se dědí zpravidla z otce na syna, často se zapojením širšího rodinného klanu. Poslední ranou pro renomé slova republika je jeho současná oblíbenost mezi separatisty na východní a jižní Ukrajině.

 

Ani v politických systémech (opravdově) demokratických zemí dnes mezi konstituční nebo parlamentní monarchií a republikou moc rozdílů nenajdeme. Všechny mají parlamenty, vše jsou to zastupitelské demokracie s různou mírou využití prvků demokracie přímé. V mnohých (prezidentských) republikách má prezident významnější "panovnické" pravomoci než králové ve svých královstvích, mnohá (evropská) království jsou věcí veřejnou značně větší měrou, než většina republik – o těch z prvního odstavce tohoto textu to platí stanásobně. Skutečný obsah slova vyčpěl; republika se stala v lepším případě bezvýznamnou, neutrální slovní výplní, v případě horším pak podezřelým přídomkem vlastního jména státu.

 

Po roce 1918 ještě slovo republika zprofanováno nebylo. My jsme se navíc tenkrát chtěli odříznout a odlišit od minulé monarchie, a proto se u nás výraz používal i samostatně. Naše republika, to byl pro generaci našich pra- nebo praprarodičů pojem a svátost, stejně jako Československo. Po osvobození v roce 1945 byl zase důvod k častému používání republiky ve znovunabyté (relativní) svobodě, tentokrát jako pozitivní kontrast k protektorátu a k říši. Republiku pak ukradli komunisté, kteří význam slova účelově zaměnili – republikou prostě mínili diktát svojí strany: Republiku si rozvracet nedáme (Gottwald). Nu a po listopadu navzdory komunistickému znevážení toho slova zase převládala chuť na oživení masarykovských ideálů první republiky. Úřední, politický název našeho státu Česká republika/Czech Republic po roce 1993 nešťastně zastoupil i roli krátkého, jasně srozumitelného zeměpisného jména. Takového jména, jaké je nezávislé na momentálním politickém názvu a zřízení, jaké je přes proměny státních útvarů a režimů neměnné. Jaké mají všechny "slušné" země světa.

 

Demokratické země de facto, ať už jsou zřízením republiky nebo monarchie, označují formu svého státního uspořádání pouze v politickém názvu, který se v běžné komunikaci nepoužívá: je vyhrazen pro velmi oficiální, úřední příležitosti. Například Maďarsko šlo ještě dál – ačkoliv (parlamentní) republikou zůstalo, v roce 2011 ji vyřadilo i ze svého názvu úředního, politického. To je panečku branding! Prostě a jednoduše, jen jedno jméno: Maďarsko/Hungary. Tečka. Oficiálně i neformálně, politicky i zeměpisně. Žádné tříštění slov, žádná vata. To si zapamatuje každý. Ani Švýcarsko ve svém politickém názvu republiku nemá, ačkoli jeho politické uspořádání je při tradičně širokém využití přímé demokracie věcí veřejnou víc než kdekoli jinde. Spojené státy zakotvené ve své demokratické a republikánské tradici to – v žádném ze svých názvů – do světa také nekřičí.

 

Přítomnost slova republika v úředním, politickém názvu lze u mnoha zemí chápat z historických důvodů a z důvodu kontinuity. Můžeme předjímat, že si ve svém politickém názvu republiku navždy ponechá Francie, protože je jí kolébkou. Mnoho zemí, které za něco stojí, se však zřejmě bude snažit zbavit se republiky i ve svých politických názvech, budou tedy následovat příklad Maďarska. Pro naši zemi bude zatím vhodné delší období koexistence dvou názvů: zavedeného názvu politického, dlouhého Česká republika a zeměpisného, krátkého Česko - nejen v češtině.    

 

U nás si logický a správný jednoslovný výraz Česko v posledních letech pomalu, ale jistě klestí cestu k běžnému používání všude tam, kde úřední, politický název Česká republika není na místě. Řeklo by se, že "samospádem zdola", navzdory naší moci zákonodárné i výkonné. Nabízí se srovnání s Československem - v době svého uvedení prazvláštní složeninou, novotvarem par excellence, který měl tenkrát zřejmě víc odpůrců než příznivců. Díky cílevědomé státní (re)prezentaci a propagaci se ten složitý název před devadesáti lety ujal rychleji než Česko v naší době. Co se používá a je praktické a ústrojné, to celkem rychle přestane být pocitově divné i těm, kterým zprvu bylo. (Komu z nás dnes přijde slovo Československo špatné?)

 

Krátký název naší země nejen existuje, ale je prakticky používán i v mnoha evropských a světových jazycích – z těch významnějších v němčině, ruštině a čínštině (dva znaky, dvě slabiky). Zná ho i španělština, francouzština a italština, jakkoli uživatele těchto jazyků mnoho z nás – Čechů – nesmyslně dosud spíš přesvědčovalo o nutnosti používat název dvouslovný i v běžné komunikaci. Skandinávské, angličtině blízké jazyky používají naše jednoslovné jméno přirozeněji a častěji než dosud my sami Česko; stejně tak holandština a vlámština.

 

Zásadní je však právě angličtina, jazyk, kterým se o naší zemi ve světě mluví a píše nejvíc, v němž je tvořena i naše mezinárodní značka a (obchodní) jméno. Namísto existujícího jednoznačného, ústrojného výrazu Czechia naši státní představitelé, instituce, firmy nejčastěji používají Czech Republic. Možná se leckterý Čech bojí, že jednoslovný název Česko nebo Czechia není spisovný. Je. Možná ten název s republikou zní leckomu u nás jakoby vznešeně, důstojně.

 

Ve skutečnosti je Czech Republic jméno kostrbaté, nepraktické – a mnohdy směšné; proto se všemožně ohýbá, zkracuje – a przní: Made in Czech (= vyrobeno v češtině, v české, českém, příp. v Čechovi nebo Češce), Czech Team (používá se pro státní sportovní reprezentaci, ale může to být jakýkoliv český sportovní tým, tedy např. SK Chvojkovice Brod), Designed in the Czech rep (to je až zvířecké - rep totiž v jihoslovanských jazycích znamená ocas). Dva praktické odstrašující příklady: od našeho "rodinného stříbra" Brewed in Plzeň. Czech a od firmy světové Hyundai Manufacturing Czech. Štěkáme to do světa sami, nedivme se tedy, že to svět používá také.

 

Není-li použit při skutečně oficiální příležitosti typu mezinárodních smluv nebo protokolárních akcí (právě tam, kde se i pro jiné státy použije název politický), výraz Czech Republic je až transbizarní: jak vlastním zvukem (vyslovme si to jednou nahlas a poslouchejme se ušima cizince, který o nás moc neví – čekrypablik), tak významově - zejména v historickém, kulturním, přírodovědném nebo duchovním kontextu (Castles of the Czech Republic, Classical music in the Czech Republic, Fish of the Czech Republic, Spiritual Czech Republic). Rybí republika. Duchovní republika (to je aktuální titulek na webu CzechTourismu). Pro zasmání OK. Dobře, že si sami ze sebe umíme utáhnout a nebrat se moc vážně, většině národů tahle sympatická schopnost chybí. Musíme ale být za každou cenu světu pro smích už naším jménem počínaje?  

 

Většina anglických mluvčích si v souvislosti s naší zemí vybaví spíš skoro 22 let neexistující stát Czechoslovakia než stejnou dobu existující Czech Republic. Není divu. A není to ani tak kvůli slávě bývalého Československa. Zatímco Czechoslovakia byl sice dlouhý a složitý, ale svébytný, nezaměnitelný, jednoslovný název, na Czech Republic ve zvukové podobě je zaměnitelné všechno, není čeho se "chytit", co si zapamatovat. Dvě slova se slévají, pro neznalé není jasno, je-li to slovo jedno, dvě, tři nebo kde vlastně jedno končí a druhé začíná – je to snad check-rip-public? Nebo nějaké chef-tree-pub-lick? Zkontroluj republiku. (Z)károvaná republika. Republika na šek. Prověř veřejnou díru. Čekni rap před publikem. Že je to podivné? Tak všelijak ale může znít význam názvu našeho státu nezasvěceným anglickojazyčným posluchačům.

 

Na životně důležité označení naší země vyplýtváme čtyři slabiky: tři z nich jsou nicneříkající v psané i mluvené podobě, protože je má ve svém politickém názvu většina států světa (Republic), jedna má mnoho různých významů v mluvené podobě (Czech a check se vyslovuje stejně). Substantivum Republic dvouslovný název natolik zamlží a učiní neurčitým, že příliš krátké, ve zvukové podobě významově zaměnitelné adjektivum Czech už vůbec nestačí být řádným rozlišovacím prvkem. A co horšího: podstatné jméno je přirozeně vnímáno jako to podstatné, důležitější, přídavné jméno je pouhým přídavkem, doplňkem. Hlavně, že jsme Republic. Czech až pak, jen tak by the way.

 

Až příliš mnoho cizinců Czech Republic jednou uslyší a později přečte (nebo naopak), ale vůbec si to nedá dohromady – necítí, že je to jeden a týž název. I internetový vyhledávač hledá dvouslovný název hůř; jméno jednoslovné najde jednoznačně.

 

A co dnes za všech okolností sdělujeme světu tím, že jsme Republic? Vlastně nic. Ani to, že jsme parlamentní demokracií, právním státem, ani že nemáme vladaře (prezident Lukašenko ve své Běloruské republice je větším šéfem než kterýkoliv monarcha) . Pro nás za nás – ať si na našem písečku slovo republika dál používá folklórně, masarykovsko-gottwaldovsky, kdo chce jak chce: Zítra bouřky zasáhnou celou republiku. Prosím však: netahejme to ven, nenuťme cizince, aby tuhle naši – dnes už trošku zvrácenou – republikánskou příchylnost pochopili. Nepochopí. Pro zahraničí, v cizím jazyce radši řekněme ... celou zemi anebo – ... celé Česko.

 

V poslední době se objevilo několik návrhů na oživení značky Made in Czechoslovakia, naposledy ze strany České exportní banky. Hlavním argumentem je, že Made in (the) Czech Republic nefunguje. Liché pokusy o exhumaci názvu neexistujícího státu jsou v první řadě žalujícím důkazem chybějící funkční značky současné, živé. Název naší země v angličtině je (tedy měl by být) přece zároveň tou nejdůležitější a nejváženější obchodní značkou, která u nás existuje. Takové plýtvání jako dosud by si nedovolila žádná dobrá soukromá firma. Made in (the) Czech Republic může trošku pobavit, zmást, ale zapamatuje si to jen náš opravdový fanda, který nás už stejně dobře zná. My však stojíme o to, aby se naše značka vryla do paměti i těm, kdo o nás dosud nevěděli.

 

Stačí začít skutečně používat název Czechia a svět se překvapivě rychle přizpůsobí. Začít musíme my, u nás. Nejlépe na dresech sportovců, v mezinárodních projevech politiků (první chvályhodné pokusy na nejvyšší úrovni tu už nedávno byly), na karlovarském filmovém festivalu, v turistické a kulturní propagaci. Na našich dobrých výrobcích: Made in Czechia. Tahle značka osloví i ty, kteří nás neznají a Made in Czechoslovakia pamatují. V dnešní době zkracování, zhušťování a zjednodušování můžou vnímat Made in Czechia prostě jako praktické zkrácení té staré známé značky, navíc zbavené možných negativních asociací se slave a slow. A přitom nemusejí vůbec nic vědět o nás a naší novodobé historii.

 

Hledají se odvážní a rozhodní, jimž na dobrém jménu naší země opravdu záleží: naši zastupitelé, sportovní a kulturní organizátoři, výrobci kvalitního zboží na export. Cestovatelé: Where are you from? I am from Czechia. Je nejvyšší čas k nápravě: v běžné komunikaci se vzdát vyhaslého a znehodnoceného slova republika/republic a naši zemi prodat ve světě současným a přitom časově univerzálním, jednoznačným a svébytným jménem.

 

30. 8. 2014 Zdeněk Kukal
Zdroj: Lidové noviny

 

Ester triumfovala, Česko prohrálo

12. 03. 2018

 Po zimních olympijských hrách 2018 mi z Chorvatska nadšeně volal můj dobrý známý, námořní kapitán Ante: „Všechna čest té vaší Ester. Fenomenalna. Vy máte sedm medailí, my žádnou – kde jsou Ivica a Janica (Kostelićovi)? Jenom mi něco uniklo: Prosím tě, co tvoje země provedla, že na olympiádě nesměla používat svoje jméno? A jak se vlastně normálně jmenujete anglicky?“

Ante měl pravdu a já důvod nejen k hrdosti, ale zároveň k pořádné dávce studu. Při předávání medaile byla naše země hlasatelem označena jako „Čeko“. Oficiální olympijský tweet světu oznámil tu první zlatou Ester Ledecké slovy: „Alpine Skiing Ladies´ Super G, Czech, LEDECKA Ester.“ Na bundách měli naši reprezentanti i bafuňáři zkomolené CzechRepublic (psáno takto bez mezery a Czech červeně a podtržené, snad aby to vypadalo, jako že se to může použít nezávisle). Na čepicích sotva viditelné Czech Olympic Team. V seznamech zemí leckde Czech Rep. Při tiskové konferenci Ester Ledecké v poslední den her stálo na velké tabuli: Ester Ledecka, Czech Team. A v jinak velmi povedeném Českém domě (Czech House) se skvěly poutače na „CzechRepublic Land of Stories“ a na 100 let republiky (jaký význam má naše výročí pro svět?). Ostatní země při podobných příležitostech zpravidla systematicky vystaví především svoje jednoznačné, nepolitické, krátké jméno – ať už v angličtině anebo ve svém jazyce – třeba Croatia anebo France. Jako reklamu na svůj stát. Je-li to zrovna republika, konfederace, království, sultanát anebo třeba velkovévodství, není ve sportu významné. Pro identifikaci a reprezentaci ve světě je však zejména u méně známých zemí důležité vlastní podstatné jméno státu, nikoliv jméno přídavné – to je totiž vnímáno doslova jako přídavek, doplněk. Český olympijský výbor však považuje za podstatné sdělit světu, že jsme někdy Republic, jindy Team a jindy zase Rep. (chorvatsky „ocas“).

 

„Republic“ přitom není pojmenováním naší země, ale označením jejího současného politického uspořádání – stejného, jaké má většina států světa. Nejčastějším konstruktem byl na olympiádě Czech Team (dokonce skloňovaný v jedné z našich televizí jako „čektým“). To ale může být jakýkoliv český tým (třeba SK Kopidlno anebo parta přátel, co spolu jezdíme lyžovat). Pouze reprezentační výběr má výhradní právo nazývat se vlastním jménem státu, které je tak vlastně jednou z mála povolených - a tím hodnotnějších – reklam na olympijských hrách: příležitost a kapitál, které zahazujeme. Anebo se česká strana možná snaží vyvolat dojem, že Czech je jméno naší země? Tím hůře - znamená to totiž jen český (á, é), čeština, Čech anebo Češka a navíc vyřčeno anglicky to má dost jiných významů, takže ani to není nezaměnitelné.

 

Fantastické, různorodé dvojí vítězství Ester Ledecké na ZOH 2018, které upoutalo pozornost celého světa, je tak zároveň těžkým debaklem naší vlasti a obžalobou neschopnosti našeho státu správně zacházet s elementárním symbolem, jakým je vlastní jméno. Místo abychom využili jedinečné příležitosti k reprezentaci naší země (tj. především jejího dobrého jména - doslova), v zahraničí jsme jen prohloubili nejistotu v tom, „jak se vlastně jmenujeme“. Nejistotu, která daleko ve světě vyvolá jedině pochyby o tom, nemáme-li náhodou nějaký další vážný problém – jakpak asi funguje naše společnost a ekonomika, jak kvalitní bude zboží, které exportujeme. Není-li v pořádku forma, nebude vadný i obsah?

 

Na olympijských hrách dosáhl zřejmého vrcholu schizofrenní stav, kdy navzdory jednoznačnému doporučení MZV ČR „Jak na Česko v zahraničí?“ a memorandu o spolupráci uzavřeném mezi Českým olympijským výborem a Ministerstvem zahraničních věcí se česká strana usilovně vyhýbá oficiálnímu krátkému jménu naší země v angličtině. Zatímco některé státy nesmějí používat své jméno, protože s tím nesouhlasí jiný stát (Makedonie) anebo za trest (na olympijských hrách Rusko), my jsme jedinou zemí světa, která se používání svého jména vzdává sama, dobrovolně.

 

V angličtině jsou naše oficiální, světově uznaná jména od roku 2016 dvě, podobně jako u velké většiny států světa: „the Czech Republic“ (formální, politické) a „Czechia“ (krátké, zeměpisné); srovnejme např. s „the French Republic“ / „France“. Od rozpadu Československa jsme si možná mysleli, že si vystačíme se jménem politickým. Republika v názvu nám v české i anglické verzi jakoby nahrazovala „ztracené“ Slovensko; bez něj nám jméno Česko/Czechia připadalo jaksi nepatřičně osiřelé, nekompletní. Během let se však ukázaly nevýhody politického názvu: Nelze jej použít v historickém kontextu (protože platí až od roku 1990, resp. 1993), v zahraničí je těžko přijímán, pokud je používán v neformálních souvislostech. A ani rodilí mluvčí (angličtiny) si někdy nejsou jisti, kdy k němu správně patří člen „the“ a kdy ne. Svět si pak vymýšlí všemožné zkomoleniny a zkráceniny a my ho v tom podporujeme: pouze Czech, CR, C. Rep., Czecho, Czech R., Czechrep, případně nadále používá zažité jméno státu nám vesměs milého, ale už 25 let neexistujícího: Czechoslovakia.

 

Právě sport byl jednou z hlavních pohnutek, proč – s notným zpožděním – česká vláda nechala mezinárodně registrovat jméno, o němž dlouho předtím zákonně rozhodly v Názvoslovné komisi Českého úřadu zeměměřického a katastrálního desítky odborníků – zejména lingvistů, historiků a geografů. Nebyl to tedy výmysl politiků, ale náprava nepřirozeného stavu, kdy jsme po 23 let krátké jméno sice měli i v angličtině, ale nedali ho světu na vědomí.

 

Pokud jsme udělali první krok, tedy naše anglické krátké jméno určili (1993) a druhý krok – oznámili ho světu (2016), je nutno udělat i krok třetí – začít ho používat tam, kde je to přirozené. Příkladem musí jít stát a instituce, které jsou jím finančně i jinak podporovány a které jej (a tedy nás všechny) reprezentují. Nelze očekávat od našich lidí, ani od sportovců a činovníků, že sami od sebe začnou používat pro ně nové jméno, na které nejsou zvyklí, nota bene – vládne-li slušnou angličtinou zhruba jeden Čech z pěti. Nelze to čekat ani od podnikatelů – vývozců: ti dají pragmaticky přednost tomu jménu, které se používá více – a tím je v tuto chvíli „the Czech Republic“. Nelze ani očekávat, že se dosud málo známé jméno „nějak“ samo rychle zaběhne a zároveň (leckdy výsměšně) poukazovat na to, že se tak neděje. Přirozenou lidskou vlastností je odmítat nové, pokud máme něco zažité. Rozhodně to však neznamená, že to zažité je vždy správné, logické anebo zákonné. Většina Čechů také donedávna ignorovala pravidlo zipu (na silnici) a většina z nás dosud neskloňuje euro v množném čísle od pěti výš.

 

Svět s anglickým krátkým jménem naší vlasti nemá žádný problém. Ten je jen v nás, Češích. Důkazy? Výskyt používání jména Czechia zahraničními institucemi a médii a od roku 2016 plynule roste. Při „progúglování“ slova Czechia v únoru 2016 se objevilo 460 tisíc záznamů, dnes je to kolem 15 milionů. Mnoho jazyků navzdory námi používanému anglickému „the Czech Republic“ má pro naši zemi svoje vlastní krátké jméno. Z jedné skupiny vzájemně příbuzných germánských jazyků všechny vyjma jediného – angličtiny – své krátké jméno pro náš stát samovolně našly a přirozeně jej používají už od rozdělení Československa; kromě islandštiny je vždy tvořeno stejně jako anglická Czechia. Pouze angličtině jsme dosud diktovali výhradní používání politického názvu my, Češi.

 

Krátké jméno pro náš stát mají i jazyky jihoslovanské: Češka. Používaly ho dříve a častěji než my sami pro sebe Česko. Ante mi připomněl, jak to bylo u něj doma. Ještě v roce 1990 znal svět výhradně jméno Yugoslavia: „Už při vyhlášení samostatnosti jsme světu řekli, že jsme Croatia a začali to používat. Formálně jsme „the Republic of Croatia“, ale to se používá jen v politice, v mezinárodních smlouvách a úředních dokumentech – mám to napsané v papírech od svojí lodě.“ Pomaleji to šlo v Srbsku: to se s rozpadající Jugoslávií identifikovalo podobně jako my Češi s Československem. Územně i ideově vyprázdněného názvu „Jugoslávie/Yugoslavia“ se vzdalo až v roce 2003. Od té doby však už své jméno Srbsko/Serbia stačilo ve světě plně etablovat, protože jej v mezinárodním styku od zániku Jugoslávie důsledně používá (nezaměňujme s Republikou srbskou v Bosně a Hercegovině, která naopak své politické jméno používá za všech okolností – podobně jako další mezinárodně neuznané státy tím chce totiž posílit svoji legitimitu v očích světa).

 

Ostuda se jménem našeho státu na olympijských hrách má jedinou výhodu: přispěje k uvědomění neudržitelnosti současného stavu a k systematickému zásahu shora, jehož cílem bude názvoslovná „normalizace“, tentokrát v dobrém smyslu toho slova. Imperativ je prostý: začít používat obě oficiální jména našeho státu vždy přiměřeně dané situaci. Stejně jako na lyžích nejezdíme v košili s kravatou a obleku anebo ve večerních šatech. Příkladem nám v tom mohou být slušné, tradiční státy – třeba všechny ty, které s námi sousedí.

 

Po čtvrtstoletí od rozdělení Československa dokončeme emancipaci Česka v atributu snad nejvýznamnějším: mezinárodně používaném jménu. Aby bylo dříve než na příští olympiádě všem jasné, jak se naše země jmenuje.


Zdeněk Kukal

Autor vystudoval ekonomickou a regionální geografii na Univerzitě Karlově. Je majitelem cestovní kanceláře.
Zdroj: https://blog.aktualne.cz



 

RNDr. Vladimír Baar, CSc.

Made in Czechia

Vladimír Barr - politický geograf, Ostravská univerzita

29. 11. 2016

  • Na vlně rozhořčení na názvem Czechia se přiživili i někteří politici, kteří vycítili, že když se lidem něco nelíbí, tak je třeba to podpořit, aby se získaly hlasy.
  • Nesmysly na dresech sportovců ve stylu Czech, nebo Czech Team, jsou dokladem, že lidé mající na starosti propagaci v zahraničí, absolutně nechápou historické a geografické souvislosti.
  • Jména Československo se původně také mnozí lidé štítili a třeba Karel Čapek se s ním smířil až po více než 10 letech.

Czech republic vs. Czechia

Czech Republic = Czechia.  autor: archiv MaM
 

Uplynulo pár měsíců od státotvorného činu této vlády, jakým byla svým způsobem maličkost – mezinárodní zakotvení krátkého jména našeho státu v databázích UNGEGN a UNTERM Organizace spojených národů v jejích šesti oficiálních jazycích (anglickém, francouzském, španělském, ruském, arabském a čínském). Je paradoxní, že se tak stalo až po více než 23 letech od vzniku České republiky neboli Česka.

Zatímco politický název se dle celosvětových zvyklostí dostal do Ústavy, geografické jméno Česko hned v r. 1993 oficiálně potvrdila Názvoslovná komise České úřadu zeměměřičského a katastrálního – současně schválila i cizojazyčné ekvivalenty, které pro Česko již existovaly, protože Česko jako geografický subjekt existovalo uvnitř Československa od vytvoření federace 1968. A jako zastřešující jméno pro historické „české země“ jméno Česko posloužilo již při vzniku Československa.
 

Vadila jen anglická verze

Přestože formální vložení krátkých cizojazyčných a již používaných ekvivalentů jména Česko se ve své podstatě netýkalo českých občanů, někteří novináři začali psát, že naše země se „přejmenovává“ a na to reagovali lidé na internetu někdy až hysterickými výlevy o proradné vládě, která se občanů nezeptala, nejlépe v referendu, zda chtějí „nový“ název. Nějak v té zhruba dvoutýdenní slovní masáži zanikla realita – že se o žádné přejmenování nejedná, jen se kodifikují již existující cizojazyčné tvary jména našeho státu. A co bylo ještě podivnější, že celá ta hysterie se točila téměř výhradně kolem anglického ekvivalentu Czechia, výjimečně i německého Tschechien.

Španělská Chequia, francouzské Tchéque nebo ruská Čechija ponechaly „rozhořčené občany“ v klidu. Maximálně někteří nadávali, že za to „přejmenování“ mohou rusofilové, jiní zase, že zrádní Němci, kteří si z nás udělali svoji kolonii, další hledali viníka až za Atlantikem. Společné bylo jedno – „Czechia nechceme, protože se nám nelíbí“. Na vlně rozhořčení se přiživili i někteří politici, kteří vycítili, že když se lidem něco nelíbí, tak je třeba to podpořit, aby se získaly hlasy. A tak plácali v novinách a na blozích stejné nesmysly, jaké přinášel „hlas lidu“.

Vznikla i řada peticí s názvy jako „Czechia nechceme“, „Czechia je jako Shitia“, „Proti zavedení Czechia“, „My jsme Česká republika“ a podobně. A tady se ukázala skutečná pravda – jediná z těch petic překročila tisícovku podepsaných a tři další získaly pár stovek stoupenců. A to se ještě přes 90 % podepsaných přihlásilo v prvních dvou týdnech po oznámení, že „vláda nám chce přejmenovat republiku“. Dalších šest peticí se muselo spokojit už jen s jednotkami podpisů – „rekordní“ má podpisy dva (lze se o tom přesvědčit na webech petice24 a e-petice).

Z toho lze jednoduše odvodit, že většina rozumných lidí pochopila, že nemají žádný důvod mluvit do toho, jaké jméno pro naši zemi používají v zahraničí. Němci také neprotestují proti tomu, že jejich zemi Deutschland označujeme jako Německo (tedy země „němých“), Angličané Germany, Francouzi Allemagne, Litvané Vokietija a Finové Saksa. Tak proč bylo tolik křiku kolem anglické verze Czechia?

Když si uvědomíme, že všechny ty petice celkem podepsalo méně než pět tisíc lidí, jak je možné, že tak marginální skupina spolu s několika nezodpovědnými novináři vyvolala dojem, že „proti anglickému Czechia“ je většina národa? Což zřejmě poněkud vyděsilo vládní politiky a přestali prosazovat to, k čemu se vládním usnesením zavázali – že budou používání krátkého jména prosazovat všude tam, kde je to vhodné a zcela běžné. Tedy především ve sportu a propagaci českých produktů a turistických atraktivit. A tady se dostáváme k jádru věci. Vrcholní politici sice pochopili (až na jedinou výjimku) potřebu prosazovat krátké jméno státu, ale pár tisíc křiklounů je zastrašilo – blížily se přece volby. Že ministryně pro místní rozvoj nechápe, že pro propagaci je krátké jméno rozhodně lepší než dvouslovné politické jméno, je smutné. A to je členkou hnutí, které jde do voleb s heslem „za lepší Česko“.
 

Česko a Česká republika není totéž

Když ředitelka agentury CzechTourism veřejně prohlásí, že sice občas používají jméno Czechia ve svých materiálech, ale propagovat budou raději politické jméno Czech Republic, aby si ho lidé nespojovali s aquaparky nebo muzei strašidel, ale raději s barokem, festivaly klasické hudby, s Kafkou, Muchou či Smetanou, je zřejmé že nechápe, co vlastně říká. Právě ty aquaparky či muzea vznikla v České republice, ale baroko či kulturní velikáni jsou spojeni s územím Česka, kdy ještě republikou nebylo. Právě v takových případech je nadčasové jméno Česko, anglicky Czechia, tím správným a propagačně průbojnějším termínem zastřešujícím celé území dnešní republiky v průběhu historického vývoje. Republika je produktem současnosti, v minulosti zde bylo i království nebo knížectví. Ale pořád to byla země Čechů, tedy Česko. Hranice sice neměla stále stejné, zahrnovala Čechy a Moravu, kdysi i celé Slezsko nebo dokonce Lužicko. Např. historické hrady a zámky nevznikaly v České republice, ale na území Česka (v Čechách, na Moravě i ve Slezsku). Jak je možné, že toto nedochází lidem, kteří mají na starosti propagaci země v zahraničí?

Stačí se podívat k sousedům – ti propagují Slovensko (a to mají ve své historii jen tu republiku, ale jejich území Slovenskem bylo i před tisícem let v rámci Maďarska, i když jméno Slovensko bylo poprvé užito až r. 1809), Poláci propagují Polsko a v Německu by rozhodně nikoho nenapadlo propagovat historické památky Spolkové republiky Německo, ale prostě a jednoduše Německa.

Trapné logo Czech RepubLIKE, nesmysly na dresech našich sportovců ve stylu „Czech“, „Czech Team“ nebo „Czech Republic“ stylem velkého CZECH a malinkatého „republic“ podél písmena H, takže na dálku to vypadá, jako by za tím CZECH byl vykřičník, jsou dokladem toho, že lidé mající na starosti propagaci země v zahraničí, absolutně nechápou historické a geografické souvislosti minulosti a přítomnosti. Jak může ministryně z hnutí ANO překládat propagační heslo „Česko – země příběhů“ do anglických propagačních materiálů jako „Czech Republic – Land of Stories“? Proč ne krátce a LOGICKY „Czechia – Land of Stories“? Že se v angličtině jméno Czechia nepoužívá? Stačí se podívat na webové stránky ministerstev zahraničních věcí USA nebo Velké Británie. Je tam Czechia. Protože se POUŽÍVÁ. A že pro propagaci v zahraničí je krátký název Czechia možné „prezentovat viditelněji, čitelněji, zapamatovatelněji a přesvědčivěji“ napsala již v roce 2007 taková expertka na propagaci, jako je Jitka Vysekalová, předsedkyně České marketingové společnosti. A dodává, že umožňuje racionální výměnu informací v mezinárodní komunikaci i u mezinárodního označení produktů.

Takže je na čase, aby i naše sportovní svazy přestaly experimentovat s nesmysly na dresech českých reprezentantů. Bohužel jim v tom vůbec nepomáhají naši sportovní komentátoři, kteří se mohou „utýmovat“ nebo „urepublikovat“. Dle nich hraje např. se Švédskem český tým nebo Česká republika – neřeknou Česko nebo Češi, ale český tým, i když takové označení náleží třeba SK Kotěhůlky. A úplnou hrůzou je relikt socialistických zkratek – „Čéer“, tedy ono ČR, které se stále častěji objevuje mezi „normálními“ názvy států v textech, tabulkách či grafech v novinách. Slovensko přitom už nikdo neoznačuje SR, Polsko PR, Maďarsko MR nebo Bulharsko BR, byť mnozí ještě pamatují všudypřítomné „socialistické“ SSR, PLR, MLR nebo BLR. Ale ČR je jako rakovina. A šíří ji bohužel i mnozí novináři… Opravdu chceme, aby lidé říkali naší krásné zemí „Čéer“?
 

Na tahu jsou podnikatelé a ekonomové

Jestliže sportovci s vlastní propagací stále otálejí, zůstává propagace anglického Czechia, především jako značky „Made in Czechia“, na podnikatelích, manažerech a ekonomech. Nebojte se tuto značku používat, určitě je lepší než zcela atypické „Made in (the) Czech Republic“ nebo dokonce „Czech Made“ evokující posměšné „čekšmejd“. Značka „Made in Czechia“ má v sobě potenciál převzít roli kdysi tak populární „Made in Czechoslovakia“. Protože Československo už odvál čas… Nevrátí se. A že se někomu slova Česko nebo Czechia nelíbí, to je jejich problém. Nemusí ho používat, ale ona objektivně existují a šíří se světem. Je na čase skončit s experimenty a přijmout realitu. Česká republika je zkráceně Česko a anglicky Czechia. Tuto realitu nelze zakázat. A je kontraproduktivní ji ignorovat, ale naopak využít pro zviditelnění a propagaci. Republik je dnes ve světě asi 150. Ale Česko je jen JEDNO. A anglicky se to píše CZECHIA.

Závěrem si dovolím připomenout, že historie se u nás paradoxně opakuje. Jména Československo se také mnozí lidé štítili a třeba Karel Čapek se s ním smířil až po více než 10 letech. Anglický ekvivalent Czechoslovakia dokonce roku 1921 známý časopis National Geographic označil jako awfull a handicap, tedy hrozné a nevhodné. A přesto se značka Made in Czechoslovakia prosadila kvalitou a přežila i komunistický experiment. Dokonce se objevily hlasy, abychom se k této značce vrátili. To samozřejmě nejde, ale skvělá budoucnost čeká i Made in Czechia. Není třeba se jí bát, ale vyrazit s ní do světa. Šířením kvalitních výrobků s touto značkou se jen posílí identita a dobré jméno naší země v celém světě.

Vladimír Baar - politický geograf, Ostravská univerzita.  Zdroj: https://nazory.ihned.cz/c1-65536940-made-in-czechia

 

 

Sčítání obyvatel 2021 a moravistické nesmysly o lidech druhé kategorie

Právě probíhá census populace v Česku a opět oživla hrstka propagandistů převážně z jihu Moravy, kteří se snaží propagačními letáky ovlivnit Čechy na Moravě, aby v censu deklarovali, že jsou moravské národnosti. Faktem je, že census od roku 1991 umožňoval hlásit se k jakékoliv národnosti (i když kontrolní komisaři měli za úkol škrtnout národnost československou a nahradit ji podle vlastního uvážení jinou), protože národní identita je ve své podstatě individuální záležitost spojená s pocitem jisté míry sounáležitosti se širším společenstvím lidí, z něhož osobně známe jen nepatrné množství osobně (udává se, že maximálně 100-150). Národní identita je spojena velmi silně s mateřským jazykem, silné bývá i pouto ke státu, jehož jsme občany. Národní identita nemusí být výlučná, zejména lidé ze smíšených manželství ji mohou vztahovat k identitě otce i matky, případně se identifikovat s národem, v němž dlouhou dobu žijí a jehož jazyk užívají. Proto mnohé státy, zejména demokratické, přestaly národnost v censu sledovat, protože takový údaj je subjektivní, může být vícečetný, může se měnit a je nespolehlivý. Žertéři se klidně přihlásí k nějaké národnosti z jiného konce světa nebo dokonce k nějaké fiktivní z filmů či videoher.

Proto překvapuje, že se objevily letáky vyzývající lidi, aby v censu deklarovali národnost moravskou. Pomineme-li, že v evropském kontextu se národnost takřka výlučně pojí se specifickým jazykem, je evidentní, že fakticky tady dochází k záměně identity regionální s identitou národní. Ale jak jsem naznačil výše, když to někdo cítí jinak, tak je to jeho subjektivní záležitost – stejně tak se může hlásit k národnosti čínské nebo somálské, i když v jazyce čínském nebo somálském nedokáže říci ani jednoduché „ano“ či „ne“. Proč tedy někdo má potřebu přesvědčovat lidi kolem sebe, aby deklarovali to, co cítí tvůrce plakátů? Proč se je snaží přesvědčit, že východně od Vysočiny žijí lidé druhé kategorie? Má nějaký mindrák? Nebo je za tím nějaký politický záměr? Tomu napovídá i mapa na plakátu, která se snaží evokovat, že Česko není krátké jméno našeho státu, ale je vlastně jen synonymem pro Čechy. Je to samozřejmě nesmysl – už v názvu bývalého Československa bylo jméno Česko souhrnným pojmenováním pro všechny tři historické ČESKÉ země: Čechy, Moravu a Slezsko. A jméno Česko jako zastřešující jméno pro tyto země nebylo žádným novotvarem – bylo logickým vyústěním vývoje českého jazyka. V dávnější minulosti čeština používala pro názvy některých zemí plurál: Španěly, Švýcary, Bavory nebo Rakousy, časem se prosadila jména zakončená příponou -sko. A protože Češi obývali nejen Čechy, ale také Moravu a Slezsko, logicky byl termín Česko využit pro pojmenování všech tří českých zemí a jméno Čechy zůstalo zachováno pro jádrovou zemi. Tuto rozlišovací schopnost čeština uplatnila i u sousedů: Rakousko je název státu, jako Rakousy (Horní a Dolní) jsou označovány spolkové země. Němčina to v případě Rakouska odlišit nedokáže – v obou případech se používá jméno Österreich. Pro Česko a Čechy to ale mají Němci zase jednodušší – Česko nazývají Tschechien a Čechy Böhmen. V obou případech modifikovali latinské Czechia a Bohemia, což v nezměněné podobě převzala angličtina a v upravených verzích i další jazyky. Proč se tedy někdo neustále snaží přesvědčovat okolí, že Česko jsou Čechy? Je to do značné míry důsledek zlozvyku neustále používat politické jméno Česká republika i tam, kde se běžně používají krátká zeměpisná jména (Slovensko, Polsko, Německo, Belgie atd.) – především ve sportu a v běžné řeči. Nebo snad někdo říká, že jede na dovolenou do Chorvatské republiky nebo Belgického království? Jen s Českem má stále mnoho lidí problém – krásně je to vidět na sportovních komentátorech. Jen málokdy řeknou, že hraje Česko s Kanadou nebo Švédskem, buď zcela nelogicky řeknou Česká republika nebo český tým, případně česká či naše reprezentace. A to je i případ „motivátorů“ na deklaraci moravské národnosti. Pro ně Česko neexistuje, jsou jen Čechy, a cílem je obnovení Moravy v historických hranicích – nejlépe jako samostatného státu. Kamuflováno je to požadavkem na vytvoření České a Moravské federativní republiky – ale z praxe dobře víme, jak duální federace funguje. Proto ta snaha přesvědčit lidi na Moravě, aby nebyli Češi, aby svoji regionální identitu „povýšili“ na národní identitu a mohli změnit Česko k obrazu svému. Ve světě, kde vznikají stále nové nějaké menšiny hlásící se o nějaká menšinová práva, to není špatná taktika. Svoji logiku mělo vytvoření Moravy a Slezska jako třetí země Československé federace v roce 1968. To však Slováci odmítli akceptovat, protože deklarovali, že Morava i Slezsko jsou obývány Čechy, a tudíž by byli Slováci proti Čechům znevýhodněni. Politické pozadí měla i snaha deklarovat moravskou a slezskou národnost v prvním censu po pádu komunismu – snaha prokázat, že Moravané a Slezané jsou národem, měla přispět k transformaci dvojfederace k trojfederaci. Jak to dopadlo víme – Slovensko logicky zamířilo k nezávislosti. V Evropě to je prostě historicky podmíněný trend – národ se stává plnohodnotným nejen tím, že má vlastní jazyk odlišný od jiných, ale má také nezávislý stát. Proto se rozpadlo Československo i Jugoslávie, proto touží po nezávislosti část Skotů a Katalánců. Proto vznikla nezávislá Bosna a Hercegovina a bosenština se oddělila od chorvatštiny i srbštiny. Proto se od Srbska odtrhla Černá Hora a černohorština se oddělila od srbštiny. Národní ambice založené na odlišné religiozitě dokázaly rozdělit i dosud společný srbsko-chorvatský (či chorvatsko-serbský) jazyk. Moravané to ale mají těžké – jednotná moravština nikdy nevznikla a určitě ani nevznikne. Hanáci, moravští Slováci a Horáci, Valaši a Laši ze svých dialektů spisovný jazyk nevytvoří – na to je čeština příliš silně zakořeněná. A tak i plakáty s hesly „Nejsu Čech“ jsou jen chabým pokusem přesvědčit svět o tom, že jsem příslušníkem jiného národa, když používám nějaký dialekt. Čechy jsme všichni, kdož máme občanství Česka neboli úředně České republiky – tedy i ti, kdož deklarují národnost polskou, vietnamskou nebo romskou.

Vizionáři samostatné Moravy jistě hned namítnou – a co Rakušané? Mluví německy, a přitom jsou svébytným národem. Odpověď je jednoduchá – chtěli být Němci, ale velmoci jim to ani po jedné světové válce neumožnili. Trvaly na uchování Rakouska, aby oslabily Německo – a když Rakušané pochopili, že jsou „odsouzeni“ k samostatné existenci (co by za takový postoj dali stoupenci nezávislé Moravy), začali cíleně v edukačním systému i médiích propagovat „rakouství“ před „němectvím“. A tak je celkem logické, že i většina Tyrolanů nebo Korutanců se hlásí k rakouské národní identitě, ale současně vnímají i svoji tyrolskou či korutanskou regionální identitu. A tak to je i jinde v Evropě, kde si nepletou národní identitu s regionální. Andalusan či Aragoňan je spjat se svým historickým regionem, ale rozhodně nezpochybňuje, že není Španěl. A podobně Bavor nebo Sas se hrdě hlásí k německé národnosti, přičemž ve všech uvedených příkladech přežívají nářečí a tradice, které se pojí s jejich regiony. A tak je to i se mnou – celý život žiji na Moravě, kde prokazatelně žili i moji předci minimálně od 16. století, mluvím česky a cítím se Čechem, regionálně se však hlásím k tomu, že jsem Čech z Moravy. A tak trochu se hlásím i k Lašsku jako historické etnografické oblasti. Jsou to moje subjektivní pocity a normálně je nikomu nesděluji – snad jen při cestách po světě, když se někdo zajímá, kdo jsem, a chci mu přiblížit to naše Česko v srdci Evropy. Proto mě irituje, že někteří politici mají tu drzost a svými plakáty se mě snaží přesvědčovat, že jako člověk z Moravy jsem druhořadý Čech, a že Česko jako stát neexistuje. To politikum směřující k separaci Moravy z těch výzev čouhá jako sláma z bot. A i když jsem ty svoje pocity nechtěl v censu deklarovat, tak jako reakci na ty plakáty tu českou národnost uvedu.
Vladimír Baar, 11.4.2021

 

* * * * *

Propagujme značku Made in Czechia (Hospodářské noviny)
https://nazory.ihned.cz/c1-62662870-propagujme-znacku-made-in-czechia

 

Úkol pro novou vládu? Prosaďte název Czechia, je nejvyšší čas ( Ekonom-iHned)
https://ekonom.ihned.cz/c1-61314760-glosa-petra-korbela-ukol-pro-novou-vladu-prosadte-nazev-czechia-je-nejvyssi-cas

 

K peripetiím vývoje názvů našeho státu a postojů k nim od roku 1918 (Časopis NAŠE ŘEČ)
https://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7483

 

Česko svůj oficiální anglický překlad má už dávno (Časopis VESMÍR)
https://casopis.vesmir.cz/clanek/cesko-svuj-oficialni-anglicky-preklad-ma-uz-16-let#tpozn8

 

Anglický název českého státu v mýtech a faktech (Neviditelný pes)
https://neviditelnypes.lidovky.cz/jazyk-czechia-0dd-/p_spolecnost.aspx?c=A140310_204654_p_spolecnost_wag


CZECH NEBO CZECHIA? Co je správně?
https://www.trops-sport.cz/news/news-11/czech-nebo-czechia

 

 

Czechia? Anglický překlad slova Česko - nic víc, nic míň.

Jakub Železný, moderátor ČT, sdílí názor, že si jméno Czechia zaslouží respekt.

Celý příspěvek zde: https://youtu.be/tqjiF3R2dqU

Foto: Jakub Železný, moderátor ČT, na konferenci "Czechia - již rok oficiální" 1.6.2017, pořádaná Geografickou sekcí Přírodovědecké fakulty UK. Jejím cílem bylo seznámit účastníky s dosaženým pokrokem při používání anglického jména Czechia v těch situacích, kdy ostatní státy běžně používají svá krátká zeměpisná jména. Odkaz na příspěvky ostatních řečníků zde.

Video s Jakubem Železným od diváka z publika:  https://youtu.be/8xLx3YQj3Yk

 

 

Správný anglický překlad pro slovo Česko je Czechia.

Libor Bouček, moderátor: "Česko není Czech, ale Czechia" (TV soutěž Máme rádi Česko).

 

Používáme správně výraz Česko?

Ondřej Dufek, lingvista Ústavu pro jazyk český AV ČR. Text zde.
Video zde.

Zdroj:  Studio 6, Česká televize, listopad 2018

 

Czechia? Jednoslovný název země pro cizince potřebujeme, měl tu být už dávno!

https://ekonom.ihned.cz/c1-65251440-czechia-jednoslovny-nazev-zeme-pro-cizince-potrebujeme-mel-tu-byt-uz-davno
ZDROJ: časopis Ekonom, 18.4.2016
Petr Korbel, redaktor.

 

 

PhDr. Rudolf Šrámek, CSc.

Uznávaný profesor Masarykovy university v Brně.

Podporuji jméno Czechia již přes dvacet let!

Poslechněte si jeho zdůvodnění, proč jméno Czechia podporuje - zde v tomto videu.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_%C5%A0r%C3%A1mek

 

 

K peripetiím vývoje názvů našeho státu a postojů k nim od roku 1918

Poutavý rozbor jména Czechia v čase a prostoru od PhDr. Libuše Čižmárové, CSc. - zde.

(Zdroj: Naše řeč, Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR, v.v.i.)

 



 

 

Long live Czechia!

Hayes Brown, novinář z populárního portálu Buzzfeed  
https://www.buzzfeed.com/hayesbrown/
 

SPORT   (Kin-ball)

Předseda Světové federace Kin-Ballu podporuje Czechia

Proslov P.J.Hamela zde:

https://youtu.be/SndrcEKWbHg
 

Předseda Českého svazu Kin-ballu (ČSK)  také podporuje Czechia

Proslov Martina Paura zde:
https://youtu.be/AdtQI4oEsNU

 

MARKETING  (soutěž na logo Czechia)

Vyjádření k podivnému odmítnutí soutěžních návrhů

Ondřej Šmerda Design

https://www.ondrejsmerda.cz/cesko-czechia-tschechien/

 

 

RNDr. Pavel Krejčí, Ph.D.

Česko svůj oficiální anglický překlad má. Už od roku 1993 !

Publikováno: Vesmír 88, 200, 2009/3
Obor: Lingvistika
Rubrika: Eseje o jazyce

Rok 2008 byl u české veřejnosti spjat nejen s osmičkovými výročími, tj. s minulostí (tu slavnou, jindy zas bolestnou), ale také s politickým úkolem ryze aktuálním – s přípravou na předsednictví v Radě Evropské unie, které Českou republiku čeká v první polovině roku 2009. Toto předsednictví bychom mohli vnímat rovněž jako velkou příležitost k výraznému pokročení v prezentaci Česka jako země, která se plně začlenila mezi zavedené moderní evropské demokratické státy. Už šestnáct let nám ale – na rozdíl od ostatních evropských zemí – něco chybí… Něco, co každá normálně fungující země má a o čem její obyvatelé vlastně vůbec nepřemýšlejí. Nepřítomnost tohoto něčeho způsobuje, že jsme v povědomí okolního světa stále jen ti z nestabilního postkomunistického prostoru, ti noví, co ještě nemají vyřešeny základní atributy své státnosti, ti nezralí. To něco na nás ostře jako blesk zaútočí prakticky pokaždé, kdykoliv se nám do rukou dostane dejme tomu seznam evropských zemí psaný v angličtině – tu svým zahroceným blicem, jinde dokonce jen zmrzačeným repem, trčícím ze seznamu jako nevzhledná zkrácená oháňka (slovanské slovo rep totiž znamená ocas). V krajním případě na nás – třeba z oblečení našich předních sportovců – vyštěkne, kýchne či sykne pouze jednoslabičné Czech, které zjevně neprošlo žádnou jazykovou kontrolou, jinak by se na reprezentační bundě či dresu slovo s významem Čech, český nebo čeština přece nemohlo objevit… Toto něco je již patnáct let živeno neschopností (nebo neochotou?) českých politických představitelů „napříč politickým spektrem“ změnit podivný stav, kdy náš stát nejenže není schopný prezentovat se před světem pod jednotným jednoduchým jménem, ale jeho občané to jméno ani vesměs neznají. Jednoduše řečeno, vypadá to, jako bychom k Česku neměli adekvátní anglický ekvivalent, kterému mezi dalšími cizojazyčnými podobami zeměpisného názvu našeho státu v současném světě náleží bezesporu nejdůležitější pozice. Proč tomu tak je? A opravdu potřebujeme umět Česko přeložit do angličtiny? A kdo je kompetentní rozhodnout o tom, jaká podoba to má být? Zkusme na tyto otázky ve stručnosti v několika bodech odpovědět.

Politický název a zeměpisné jméno

Prakticky každý stát světa má dvě pojmenování, která vycházejí zpravidla ze jména většinového národa. Jedno pojmenování je politický název, který vyjadřuje jeho státoprávní uspořádání a který se používá především při oficiálních příležitostech nebo při nejrůznějších slavnostních chvílích. Politický (též úřední) název má jednu zásadní nevýhodu: mění se spolu se změnou formy státního zřízení. Součástí politického názvu je u větší části zemí světa zeměpisné jméno (jinak též krátké jméno, angl. short name), druhé pojmenování státu. 1) To vzniká zpravidla územ, bývá odvozeno ze jména většinového národa 2) a používá se především v běžně mluveném jazyce, ale také ve společenském styku tam, kde je vhodnější a přirozenější než jméno politické. V neposlední řadě spočívá geopolitický, mezinárodněpolitický, kulturní a pro historickou paměť občanů nezastupitelný význam zeměpisného jména státu v tom, že na rozdíl od politického názvu jím lze pojmenovat stát v kterékoliv jeho historické etapě, neboť vyjadřuje jeho trvalost a ukotvenost v čase a prostoru (byť proměnlivém). 3)

Cizojazyčné ekvivalenty jména Česko

S překladem úředního názvu Česká republika, přijatého ČNR počátkem roku 1990, potíže nikdy nebyly, každý kulturně vyspělý jazyk má ve své slovní zásobě jak substantivum republika, tak adjektivum český. Překlady jednoslovného pojmenování Česko však doplatily na hysterickou kampaň, která byla proti němu brzy po počátečním slibném „rozběhu“ rozpoutána. Jeho odpůrci se přitom prakticky výhradně nechávali unášet ryze subjektivními, pseudoestetizujícími a emocemi nabitými pocity, a pokud se zrovna neomezovali jen na hrubé nadávky a urážky, svůj odpor poněkud neohrabaně opírali o nejrůznější domnělé či smyšlené „argumenty“, které se mnohdy vzájemně vylučovaly. 4) Nemilosrdnému dezinformačnímu ataku vyhrocených emocí nemohla neemotivní, věcná a programově racionální argumentace obhájců „práva Česka na život“ dostatečně konkurovat (ne že by odpůrce nebylo možno poslat „do háje“, ale „opětování palby“ by ničemu neprospělo), takže není divu, že se Česko záhy z mediálního prostoru vytratilo. 5)

Důsledkem toho bylo mj. i značné zkomplikování postupného prosazování jeho cizojazyčných ekvivalentů, především anglického. 6) Tyto ekvivalenty přitom existovaly už od roku 1993 – schválila je Názvoslovná komise Českého ústavu zeměměřického a katastrálního po konzultaci s dalšími příslušnými odborníky (geografy, lingvisty, historiky, politology aj.) a orgány státní správy, včetně Ministerstva zahraničních věcí ČR (mj. v komisi zastoupenými). Ekvivalenty byly poté zveřejněny v publikaci Geografické názvoslovné seznamy OSN – ČR: Jména států a jejich územních částí, Names of States and Their Territorial Parts (Praha 1993, s. 8). Publikace uvádí tato jména: Czechia (angl.), Tschechien (něm.), Tchéquie (fran.), Chequia (špan.) a Чехия (rus.). Každý evropský jazyk má pro Česko pochopitelně vlastní označení, v GNS OSN jsou uvedena jen ta v nejdůležitějších evropských jazycích. Téhož roku doporučilo MZV ČR českým zastupitelským orgánům v zahraničí, aby v každodenním styku jednoslovných pojmenování Česka v příslušných jazycích užívaly (jiná věc je, že dodržování oné směrnice bylo ponecháno na libovůli jednotlivců).

Bohemia? Czechia? Czechland?

Občas uváděný argument, že jednoslovné jméno nepotřebujeme, vyvrací sama praxe – kdyby tomu tak bylo, nedošlo by v devadesátých letech k nebývalému rozšíření regionálního jména Čechy pro označování celého českého státu. Pokud jde o angličtinu, výrazná potřeba jednoslovného pojmenování, která nebyla dostatečně uspokojena oficiální cestou, zase vyústila v hrozivé rozšíření věcného nesmyslu Czech – výsledku nedoučenosti, nepoučenosti a naivních lidových představ o tvoření zeměpisných jmen postupem, o němž jsem se zmínil v poznámce č. 1. Oba příklady spontánního, leč chybného zaplnění „bílého místa“ jen dokazují, že v běžné komunikaci se bez jednoslovného pojmenování neobejdeme.

V případě angličtiny ovšem není vhodné, aby bylo Česko nazýváno Bohemia, protože toto slovo označuje pouze Čechy (podobně jako německé Böhmen nebo francouzské Bohême). V souladu se slovotvornými možnostmi angličtiny tak přicházejí v úvahu pouze dva způsoby, jak ze slovotvorného základu Czech- odvodit podstatné jméno, které by označovalo geografický celek. K dispozici jsou přípony -land a -ia. První je však již neproduktivní, 7) navíc v minulosti podoba s -land oporu nemá a problematický je i sám formant land, který v sobě ještě stále obsahuje význam „země“. Přípona -ia latinského původu je z tohoto hlediska vhodnější, navíc v angličtině hojně využívaná i pro označování nově vzniklých nebo dříve anglicky nepojmenovaných územních jednotek. Její využití má navíc oporu v již existujících jménech pro všechny tři české země (Bohemia, Moravia, Silesia), Československo (Czechoslovakia) a v neposlední řadě i pro řadu nám zeměpisně blízkých států a historických území (Slovakia, Austria, Slovenia, Croatia, Styria, Bavaria, Thuringia, Prussia aj.). Bez významu tu není ani skutečnost, že ve většině evropských jazyků je Česko překládáno právě s příslušnou jazykovou mutací přípony -ia (špan. Chequia, fran. Tchéquie, niz. Tsjechië, něm. Tschechien, rus./bulh. Чехия, řec. Τσεχια apod.). Anglické názvy jednotlivých českých zemí nezapřou latinský původ, možná ale mnohé čtenáře tohoto článku překvapí, že nejinak tomu je i s podobou Czechia, byť nepřímo (tj. nejde o vědomou přejímku z latiny, vzhledem k dispozicím dnešní angličtiny je však grafická shoda logická). Ano, tvar Czechia je v latinských textech z českého prostředí doložen např. z roku 1722 8) (v té době přirozeně fungoval jako synonymum k Bohemia), nejde tedy o tvar zcela nový, byť se v angličtině dříve nevyskytoval (nebyl pro to totiž důvod). Czechia se proto jeví jako jazykově nejvhodnější ekvivalent pro označování Česka v angličtině a k témuž názoru dospěli po objektivním posouzení možností i odborníci, kteří v roce 1993 doporučili názvoslovné komisi Českého úřadu zeměměřického a katastrálního (NK ČÚZK), aby jej uznala jako oficiální.

Angličtina – jediný „omezený“ jazyk v Evropě?

Ne nevýznamným argumentem na podporu jména Czechia je i to, že se angličtina zatím jeví jako prakticky jediný evropský jazyk, který jako by nebyl schopen přeložit české zeměpisné jméno Česko. Jak si angličtina bez jednoslovného ekvivalentu poradí třeba s jednoduchou informací typu Politický název Česka je Česká republika, v letech 1969–1990 se Česko jmenovalo Česká socialistická republika, před rokem 1969 se o Česku hovořilo převážně jen jako o českých zemích? Je snad angličtina – lingua franca dnešního světa – natolik omezený jazyk, že jako jediný si neví rady s moderní českou státností? Není popsaný stav pro tento vpravdě světový jazyk ostudný, uvědomíme-li si, že třeba faerština, kterou hovoří všehovšudy čtyřicet tisíc ostrovanů v severním Atlantiku, nebo islandština, kterou hovoří tři sta tisíc obyvatel vzdálené země sopek, gejzírů a ledovců, svá označení pro Česko mají? 9) Je vskutku nepochopitelné, že užívání oficiálního ekvivalentu Czechia bývá i dnes, po patnácti (!) letech české samostatnosti, stále ještě zpochybňováno, zatímco věcný nesmysl Czech si nadále vesele lebedí na dresech mnoha českých sportovců, na čepicích a bundách českých sportovních fandů nebo v názvech mnoha českých poboček zahraničních firem, aniž ho v této pohodě kdokoli výrazněji ruší. Jsme snad opravdu Čeština? Pokud je Czech O. K., pak by mělo být v pořádku označování Anglie jako English, Německa jako German, Nizozemska jako Dutch, Řecka jako Greek nebo Švédska jako Swedish...

Své jméno si ve světě musíme prosadit především my sami – prostě ho užívejme! Především čeští politici v době rozpadu ČSFR hrubě podcenili význam anglického jednoslovného jména pro identifikaci samostatného českého státu na mezinárodním poli. Tvrzení, které můžeme občas zaslechnout, že se Czechia ve světě „neujala“, a proto na naše jméno zapomeňme, je jednak předčasné, jednak ne zcela pravdivé a jednak politicky nebezpečné – „roztrubujeme“ tím totiž do světa svou neschopnost prosadit vlastní vůli ve vztahu k jednomu ze základních atributů naší státnosti. 10) To, že si cizinci při kontaktu s Čechy mnohdy vybavují jen Czechoslovakia, zatímco Czech Republic často nikomu nic neříká, jen potvrzuje skutečnost, že nešikovný politický název jako výrazný identifikátor státnosti nefunguje, tím spíše, že etnonymický komponent je v něm zabalen – dovolte mi zde malou subjektivně hodnotící odbočku – do jednoslabičného „kýchnutí“ (za což samozřejmě nemůže). Dovolím si tvrdit, že kdyby naše společnost táhla od počátku novodobé české státnosti za jeden provaz a začala v anglojazyčném styku používat výhradně doporučené jméno Czechia (které by si snadno zažila, kdyby například MŠMT odpovědně dohlíželo na to, jaké označení nosí naši přední sportovci na svých reprezentačních dresech, když už jim ze státního rozpočtu přiděluje finance), nikoho by dnes nenapadlo toto jméno zpochybňovat, protože by již bylo všeobecně známé a ustálené. Skutečnými novotvary, navíc nezvykle dlouhými, a tudíž často napadanými a zesměšňovanými, byly v počátcích československé státnosti jak slovo Československo, tak Czechoslovakia a další jeho cizojazyčné ekvivalenty. 11) Přesto naše tehdejší politická reprezentace věděla, co chce, a cílevědomě nové názvy brzy prosadila. Kdyby postupovala stejně nezodpovědně jako její dnešní následovníci, Československo by na mezinárodním poli zůstalo beze jména… Ale možná by se mezi Čechy vyrojili suverénní všeználci, kteří by svůj stát začali nazývat Czechoslovak…?! Co prosím? Že to nejde? Že je to přídavné jméno? Že mu k tomu, aby bylo zeměpisným podstatným jménem, cosi chybí? No ano, máte pravdu… A právě na podobnou terminologickou absurditu jsem chtěl tímto svým zamyšlením upozornit, jsa vyprovokován přetrvávající iracionální bázní před jménem Czechia na jedné straně a až perverzní lhostejností k nonsensu Czech na straně druhé.

Poznámky

1) U jiných států – včetně např. Česka, Slovenska, Maďarska, Lotyšska, Albánie nebo Francie – je etnonymický nebo toponymický komponent politického názvu transformován do podoby přídavného jména: Česko → Česká republika; Slovensko → Slovenská republika; Magyarország → Magyar Kőztársaság; Latvija → Latvijas Republika; Shqipëria → Republika e Shqipërisë; France → République française. Zpětné „vyrábění“ zeměpisných názvů prostým odstraněním netoponymického komponentu a ponecháním toponymické části v podobě přídavného jména je obyčejný nesmysl . To, že v případě Czech Republic → Czech nebývale „metastázovval“, na tomto faktu nic nemění.
2) Ne však pokaždé – zůstaneme-li na území Evropy, tak opačný motivační vztah vidíme kupř. u dvojic Nizozemsko → Nizozemec nebo Bosna → Bosňan/Bosňák (v orig. jaz. Nederland → Nederlander; Bosna → Bosanac/Bošnjak).
3) Srov. Lutterer I., Šrámek R. (2004): Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Tobiáš, Havlíčkův
4) Česko je tak podle nich „Hitlerův výmysl, výmysl jazykovědců, překlad německého Tschechei, slovenské slovo, neoficiální slovo, hanlivé slovo, nepodařený a nepotřebný novotvar, zkrácenina, pseudoadverbium, totéž co Čechy, chybný výraz, protože správně prý má znít Češsko, výraz, který není v ústavě, takže nemůže být pojmenováním státu“ apod. (viz též Krejčí P.: Bojkotovat výraz „Česko“ nepůjde donekonečna, Universitas 1999, č. 2, s. 15–21).
5) Zvrat nastal až koncem devadesátých let, kdy na anarchii v označování vlastního státu zareagovali nejprve v Brně založením Občanské iniciativy Česko/Czechia (podzim 1997) a brzy poté i v Praze zorganizováním setkání odborníků mnoha odvětví a zástupců sdělovacích prostředků, aby o celé ostudné kauze diskutovali a mohli se dobrat nějakého řešení; konferenci zorganizovala v lednu 1998 Česká geografická společnost a výstupem bylo Stanovisko geografů, jazykovědců, historiků a pracovníků dalších vědních oborů k otázce oficiálního jednoslovného geografického názvu pro Českou republiku. Vrcholem úsilí bylo uspořádání 7. veřejného slyšení Senátu PČR, jehož téma znělo Funkční rozlišování spisovných názvů Česká republika a Česko a jejich cizojazyčných ekvivalentů (květen 2004). Od té doby se dá říci, že Česko se již poměrně úspěšně vžilo, což o anglickém ekvivalentu Czechia bohužel stále ještě neplatí.
6) Již 3. ledna 1993 přitom tehdejší ministr zahraničí České republiky Josef Zieleniec pro významný americký list N.Y. Herald Tribune uvedl, že nový stát se bude anglicky jmenovat „Czechlands, nebo spíše Czechia“.
7) Lemberg H.: Haben wir wieder eine „Tschechei“? Oder: wie soll das Kind denn heissen? Bohemia 34, Heft 1, 1993, 2003 Collegium Carolinum München, s. 106–114.
8) Jde o dvojverší Czechia dum referunt, qvem praedico, signa Leonem, // In silvis Lapidum gloria quinqve nitet, které se vyskytuje na rytině, jež byla jako frontispis přetištěna Vítem Vlnasem v publikaci Jan Nepomucký, česká legenda (Praha 1993).
9) Faerský ekvivalent pro Česko je Tekkia, islandský Tékkland.
10) Svět kdysi přijal třeba Zimbabwe nebo Bangladesh, naposledy bez váhání Montenegro a Kosovo, nevidím tedy jediný důvod, proč by si neměl zvyknout na Czechia, nebudeme-li toto jméno sami zpochybňovat.
11) Srov. Čižmárová L.: K peripetiím vývoje názvů našeho státu a postojů k nim od roku 1918, Naše řeč 82, 1–15, 1999/1.
 
 
 

 

* * * * *